Čínské nebe III

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 32.329

Události v Číně do roku 1937

V roce 1933 se vztahy mezi Japonskem a Man-čou-kuem ustanovily na nové úrovni a armáda se pustila do plánu rozvoje leteckých sil. Plán předpokládal, že do dvou let dosáhnou letecké síly celkového stavu 36 Čutai, což mělo obnášet 14 stíhacích, 12 průzkumných , 6 lehkých bombardovacích a 4 těžké bombardovací Čutai. V roce 1935 došlo ale ke změně programu, v souvislosti s přípravou akci proti centrální Číně. Požadovaný celkový stav se tak zvýšil na 53 Čutai rozdělených do 16 Hiko Rentai. Téměž dvojnásobný nárůst sil vedl ke změně organizační struktury armádního letectva. Nejvýznamnější z toho bylo uvolnění z podřízenosti divizí pozemního vojska a zřízení složky Koku Heidan (Velitelství letectva) a organizační struktury letecké divize Hikodan. Výjimku představovalo velení letectva Kanto Gun, stále tvořené spojenými leteckými pluky, sdruženém pod Dokuricu Hiko Šudan (Samostatný letecký sbor). Nová organizační stuktura (viz. tabulka) armádního letectva a nové moderní letouny jak v řadách armády, tak námořnictva, spolu se zapracovanými zkušenostmi z předchozích bojů o Mandžusko a Šanghaj dodaly japonskému letectvu novou a ničivější údernou sílu.

Také Čankajškova armáda vyrostla na třicet dobře vybavených a Němci vycvičených divizí a i komunistické vojsko na severu sílilo. Čínské velení mělo ubohou úroveň a Čankajškovou taktikou bylo raději šetřit síly pro nadcházející střetnutí s komunisty, a tak se srážkám s Japonci raději vyhýbal.

Reklama

Zhruba v době, kdy se na Valném shromáždění Společnosti národů vyslovoval souhlas se závěrečnou zprávou komise vyšetřující Mandžuskou okupaci, Kuantungská armáda znovu vyrazila na pochod. 21.února 1933 začal útok na provincii Džehol. Na hranice území, které posloužilo zbytkům vojsk maršála Čang Süe-lianga jako poslední útočiště, udeřila Kuantungská armáda. Během deseti dnů ozbrojených akcí padly Japoncům do rukou všechny strategicky důležité body, hlavní město provincie Tchung-lio nevyjímaje. V jarních měsících proběhla pacifikace místního obyvatelstva a budovala se vojenská zařízení, zatímco diplomaté připravovali nový „autonomní režim“.

31. května 1933 podepsal Čankajšek potupné mírové podmínky, které nadiktoval generál Okamura. Tímto aktem se vzdal nároku na celou oblast Džeholu a souhlasil s vyhlášením demilitarizovaného pásma jižně od Velké zdi, na spojnici měst Šan-čaj-kuan, Peking, Tiencin, tvořící hraniční pásmo provincie Če-pej. Podpis tzv. Tchang-kuanského příměří přinesl čínskému území čtyřleté údobí nebezpečného míru s Japonci.

Zatímco v Číně si vyřizovali účty komunisté s kuomintangci, Japonci horečně pracovali na přípravách. Zájem štábních důstojníků přitahovalo Vnitřní Mongolsko, tvořené regionem Čchachar, Če-pej, Suej-jüan a Ning-sia a strategicky významný bod Kalgan. Pokud by dokázali ovládnout celou oblast, a podmínky z Tchang-ku přímo k takovému postupu vybízely, pak by docílili hlavního záměru velení Kuantungské armády, a sice výstavby sanitárního kordonu podél hranic se Sovětským svazem a Mongolskou lidovou republikou. K naplnění tohoto plánu využily Japonci všech dostupných prostředků, provokacemi počínaje a pozapomenutými politickými dokumenty konče. Průnik do demilitarizovaného pásma umožnily oprášené materiály tzv. Boxerského protokolu z roku 1901, dovolující Japoncům dislokaci vojenských posádek v některých vybraných městech, z nichž část ležela v zájmovém prostoru. Politické intriky na podporu „autonomních hnutí“ vyvolaly povstání projaponsky orientovaného mongolského knížete Devana v provincii Čchachar, které v roce 1936 skončilo slavnostním vyhlášením „vojenské vlády Mongolska“.

Japonský tlak na Kuomintang, aby odstoupil veškeré území severní Číny, se od roku 1935 neustále stupňoval. Spolu s ozbrojenými intervencemi přišly ke slovu rozsáhlé kampaně ekonomické sabotáže. Pašované levné zboží zaplavilo trhy severočínských měst, agenti prováděli systematické konfiskace stříbra, japonská koncese v Tiencinu kontrolovala výrobu a distribuci narkotik a opia. A Číňané ustupovali a podléhali nátlaku Japonců. Čankajšek rozháněl protijaponské demonstrace a záhy uznal Autonomní vládu Če-pej i Čchacharskou autonomní radu, a dokonce souhlasil s establishmentem „severočínské oblasti zvláštního režimu“.

Měnila se i vnitropolitická scéna uvnitř Japonska, kde se staly běžné atentáty na umírněnější či opoziční politické vůdce nebo představitele vlivných politicko-hospodářských kruhů, páchané s tolerancí policie. Na denním pořádku byla různá spiknutí tajných organizací a vliv skupiny „císařské cesty“ stále stoupal. U zrodu vážnějšího pokusu o puč, dne 15. května 1932, stáli Jamotovi stoupenci z letecké akademie Kasumigura. Naštěstí komplot svým průběhem vyzněl jako špatná fraška. Po sérii vysloveně směšných akcí, při nichž pučisté útočili s nenabitými zbraněni, přes trapné vysvětlování obětem, proč musí být zabity, až po odjezdy atentátníků z místa činu taxíky, operace krachnula. Aktéři skončili ve fešáckém kriminále a podněcovatelé získali výhodné prebendy. Násilí neustále pokračovalo. V následujících měsících výstřely ukončily životy několika politiků, jiní ve strachu před smrtí abdikovali sami.

Reklama

Vzpoura mladých důstojníků z 26. února 1936 měla již vážnější následky. Vzbouřenci vyrukovali za podpory vojsk do ulic Tokia, obklíčili strategické budovy, komanda smrti rozsévala zkázu v soukromých rezidencích starých generálů, admirálů a vysokých vládních úředníků. V městě došlo k přestřelkám mezi povstalci a jednotkami vyslanými k obnovení pořádku. Na přístupech k císařskému paláci vyrostly barikády. Tři dny trvaly pouliční boje, při nichž letadla shazovala letáky slibující generální pardon řadovým vojákům, pokud ihned složí zbraně. V pátek 28. února bylo jasné, že pokus o převrat zkrachoval. Tentokrát přes všechny přímluvy císař podepsal 18 rozsudků smrti. V důsledku únorové rebelie nastaly ve velitelském sboru armády nevídané čistky a z 8 000 důstojníků bylo 2 000 propuštěno do zálohy. Idea císařské cesty přesto zvítězila, neboť spustila mechanismus japonské válečné mašinérie. Nástrojem protisovětského tažení byl podpis Paktu proti Komiterně v listopadu 1936. Otevřené výpady na adresu SSSR nepřestávaly a nakonec se dostaly do rozporu se zájmy císařství. Konoeho vláda obvinila „seveřany“ z Kanto Gun ze sabotování srpnových tezí a doporučila, aby pozorně prostudovali pasáže upravující vztahy vůči Číně. „Vzhledem k současnému stavu japonsko-sovětských vztahů je třeba při realizaci severní politiky věnovat základní pozornost tomu, aby se severní Čína rychle změnila v antikomunistickou a projaponsko-mandžuskou zónu a také tomu, aby se celá Čína stala protisovětskou a projaponskou.

Počáteční fáze střetnutí roku 1937

Nový konflikt se rozhořel 7. 7 .1937, kdy došlo se střetnutí na předměstí Pej-pchingu u mostu Lu-kou-čchao (most Marca Pola), 20 km od Pekingu. Z neznámých důvodů tu došlo v průběhu slavnosti Hvězd k noční střelbě na japonskou hlídku, která zde působila na základě Boxerského protokolu. Velitel oddílu usoudil, že na vojáky zaútočili čínští komunisté. Po dotazu na výši ztrát dostal odpověď, že jeden muž chybí. Toto zjištění důstojníkovi stačilo, aby v odvetu ztekl opevněné pozice Kuomintangu. Malá hrstka ozbrojenců tak za sebou strhla lavinu Kanto Gun a místní šatvátka přerostla v konflikt obrovských rozměrů, který za cenu milionů mrtvých ukončila záře atomových výbuchů o osm let později.

Japonské armádní letectvo zahájilo operační činnost v prvních hodinách konfliktu a systematicky postupovalo podle předem připraveného konceptu, jehož hlavními body byla naprostá likvidace nepřátelské vzdušné zbraně, rozvrácení komunikačního systému a narušení manévrovacích schopností protivníkových vojsk, s následným vyvoláním chaosu v týlovém prostoru. Dne 11. července armádní letectvo soustředilo do Tiencinu následující jednotky:

12. Hiko Rentai (2 těžké bombardovací Čutai s Micubiši Ki-1 typ 93)

15. Hiko Rentai (2 průzkumné Čutai s Nakadžima Ki-4 typ 94)

16. Hiko Rentai (2 stíhací Čutai s Kawasaki Ki-10 typ 95)


Nakadžima Ki-4 typ 94

Což netrvalo dlouho a bylo uvolněno dalších 23 Čutai z domácích ostrovů, Formosy a Koreji. Příchod posil si vynutil nové organizační uspořádání, a letecké jednotky zde vytvořily Nezávislý letecký sbor, oblastní velitelství Čína (Šina Dokuricu Hiko Šudan) ve složení: 1., 2., 3., 4., 5., 6., 8. a 14. Hiko Rentai. Celkem 200 moderních strojů s vycvičenými posádkami. Hlavní činnosti byly v realizaci taktických frontových úkolů, průzkumných a spojovacích aktivitách dle požadavků pozemních vojsk. Ztráty v úvodní fázi kampaně zůstaly na zanedbatelné úrovni, hlavně díky minimálnímu odporu letců Kuomintangu, kteří se soustředili předevší na obranu měst mezi Šanghají a Nankingem.

Po prvních bojích v roce 1932 zůstala v letectvu Ústřední nankingské vlády podlomená bojová morálka a cca 70 bojových letadel zařazených do sedmi útvarů velikosti letky. Vrchní velitelství zůstalo dále při ústřední letecké akademii v Chang-čou. Později převzala kontrolu nad všemi jednotkami Komise pro letecký rozvoj v Nan-čangu, aby ji krátce nato předala do rukou generalissima Čankajška. Po obnoveném vyjednávání přijela nová americká mise pod velením plukovníka Johna H. Jouetta. Američané s sebou přivezli 38 střemhlavých bombardovacích dvouplošníků Vought V-65C. Znovu se rozběhl velkorysý výcvikový program směřující k obnově vojenského letectva, jehož jádro tvořila elita akademiků z Chang-čou a veteráni dopravní letecké společnosti CNAC. V roce 1933 dodal Curtiss-Wright Corporation padesát stíhacích dvouplošníků Curtiss Hawk II. A za spolupráce firem Douglas a United Vought vybudovala společnou továrnu s roční kapacitou šedesáti strojů pod názve CAMCO. Do událostí na mostě Marca Pola stačila sestavit 71 kus stíhačky Curtiss Hawk III. Letounový park obohatil nákup dvaceti bombardérů Fiat Br.3 a licenční výroba stíhaček Fiat CR.30 a CR.32, Breda Ba 27, bombardérů Caproni Ca 311 a Savoia Marchetti SM 72. Kolekci letadel završovalo menší množství cvičných Breda Ba 25. Spolu s tím dorazila mise generála Lordiho. V roce 1936 nabídla paní Čankajšková lukrativní místo vrchního leteckého poradce majoru Claire Lee Chennaultovi, mezinárodně uzvávanému akrobatickému pilotovi.

Reklama


Caproni Ca 311

Chennault dorazil do Šanghaje v květnu 1937 a ihned se pustil do práce. V hodnoti čínského plukovníka provedl inspekci všech leteckých základen Kuomintangu a seznámil se s výrobní kapacitou CAMCO a komplexu v Nan-čang. Plukovník využil své popularity i kontaktů se zástupci firmy Curtiss-Wright Corporation a donutil Washington k prodeji nejnovějších bitevních letounů Vultee V.11, bombardovacích Martin 139W, stíhacích P-26A, průzkumných Douglas O-38 a cvičných Fleet 5. Dále se soustředil na vybudování fungujícího systému obrany důležitých politicko-hospodářských center a silných jednotek bitevních bombardérů k protiúderům. Jeho přítomnost přitáhla další dobrovolníky amerického letectva, kteří později vytvořili základ 14. stíhací perutě „Létajících tygrů“. Chennault vytvořil metodiku protivzdušné obrany proti bombardérům, spočívající ve stupňovitém rozvrstvení stíhačů v několika letových hladinách na přístupech ke strategicky důležitým cílům, a sám se zúčastnil se svým soukromým strojem počátečních vojenských operací a v praxi si ověřil účinnost výše uvedené taktiky.

Těsně před průnikem Kuantungské armády do provincie Čchachar obohatilo rozmanitý park Kuomintangu deset německých bombardérů Heinkel He 111 A-0, třicet šest britských stíhaček Gloster Gladiator Mk I a průzkumné bombardovací letouny Vespa VI. V červnu 1936 se nankingské vládě podřídily dosud odbojné vojenské režimy provincií Kuang-tung a Kuang-si, používající asi stovku letadel různé kvality typem Westland Wapiti počínaje a přes Avra 621 a 626 až po cvičné Airspeed Envoy. 21. srpna 1937 byla podepsána smlouva o neútočení na dobu pěti let mezi Čínou a SSSR, na niž navázaly podpisy dvou obchodních smluv. První z nich umožnila na úvěr nakoupit 297 letadel, 82 tanků, 425 děl, 1825 kulometů, 400 automobilů, 360 000 dělostřeleckých a 10 milionů puškových nábojů a další pomocnou vojenskou techniku. Druhá smlouva přinesla 180 letounů, 300 děl, 1500 lehkých a 500 těžkých kulometů, 300 nákladních vozidel, letecké motory, náhradní díly, munici a zdravotnický materiál. S materiálem dorazila první ze skupin vojenských poradců a 3665 vojenských dobrovolníků. V I-ningu v provincii Sin-tiang byla zřízena letecká škola pod sovětskou patronací, která vycvičila řadu čínských letců, schopných vzdorovat japonské přesile. Od listopadu 1937 zasáhly do bojů také sovětské posádky. Létaly spolu s nově vycvičenými piloty na stíhacích Polikarpovech I-15bis a I-16 a bombardérech Tupolev SB-2 a SB-2 bis. V prvním období konfliktu způsobily japonskému letectvu, říční plavbě a pozemnímu vojsku citelné ztráty, ale s příchodem moderních japonských konstrukcí začaly přecházet do defenzivy. Zároveň s podepsáním smlouvy nastalo příměří v občanských bojích a Čínská Rudá armáda se zařadila pod jednotné velení jako 8. čínská národně-revoluční armáda. Spolu s ní získal Čankajšek vydatnou posilu v sovětských průzkumných bombardérech Polikarpov R-Z.


Polikarpov R-Z

Na počátku konfliktu měla Čínská republika 1,9 milionů mužů ve zbrani, 70 tanků, 1000 děl různé ráže, 10 křižníků, 15 strážních a torpédových člunů a 650-750 prvoliniových letadel. Stav čínského letectva v červenci 1937.

Nápor Kanto Gun směřoval proti Pej-pchingu, Ta-tchungu, Pao-tingu a železniční křižovatce Š-tia-tchung. Obránci evakuovali ve spěchu Pej-pching a 28. července již město obsadili Japonci. Ve stejnou dobu Kuantungská armáda již držela všechny železniční křižovatky a budovala nástupní prostory pro budoucí výboje do oblasti jezera Bajkal, stejně jako i proti Vnějšímu Mongolsku.

Kuomintangské divize ustupovaly k jihozápadu ve chvatu a bez zájmu o bližší kontakt s nepřítelem. Jediné akce omezeného ofenzivního charakteru podnikalo čínské letectvo. Na úsvitě 29. července jeho bombardéry zaútočily bez výraznějšího úspěchu na letecké základny Šina Dokuricu Hiko Šudan kolem Tiencinu. Začátkem srpna nastalo období dešťů. Řeka Pei opustila koryto a pod hladinou zmizelo letiště Tokikjoku, sídlo 2. Hiko Daitai (pozdější 5. Hiko Rentai). Veškeré pokusy zastavit povodeň zkrachovaly, a proto armádní letectvo zahájilo evakuaci jednotky do sušších oblastí. Navzdory nepříznivému počasí probíhaly nad provincií Šan-si rozhořčené letecké souboje. Japonskými soupeři byly stroje ruské provenience, kdo však seděl za kniply v kabinách není známo. Při běžném hlídkovém letu 2. Hiko Daitai narazila 180 km jihovýchodně od města Unjo na sestavu obratných I-15bis, které předcházela dobrá pověst ze španělského nebe. Pilot Rjotaro Džobo, účastník střetnutí, vylíčil událost těmito slovy: „Dne 3. srpna 1937 moje jednotka zastihla ve výšce 15 000 stop nad řekou Haruha skupinu třiceti stíhaček I-15 a I-16. Jedna I-16 se snažila vyhnout palbě mého velitele střemhlavým únikem mimo prostor střetnutí. Jako číslo velitelského roje jsem sledoval klesající letadlo. Přiblížil jsem se na účinný dostřel a zahájil palbu na dolnoplošník, jenž ihned obalily plameny. Zbytek protivníkových letounů opouštěl únikovými manévry oblast a bitva skončila stejně náhle, jako začala. Nepřítel používal jednoduchou taktiku udeř a uteč, a tím se pro nás stal velmi těžko poutižitelný. Do 13. srpna jsme zničili jen čtyři čínské stroje, a to ještě v těsném souboji. Rychle jsem si uvědomil, že úspěch v boji diktuje výhradně střelba na malou vzdálenost.

Následujícího dne přijala 2. Hiko Daitai výzvu sedmdesáti pěti I-16. Velké množství letadel na malém prostoru ve výšce 5 200 m kroužilo v soubojích. Japonci i Číňané jednotlivě opouštěli bitevní pole, aby dosáhli nejvýchodnější polohy pro opětovnou zteč. Rjotaro Džoto sestřelil jednu I-16 a poté co se stal cílem dalších dvou čínských stíhaček, vyklidil po vypotřebování munice bojiště.

Kuantungská armáda za bezprostřední podpory svazů lehkých bombardérů rychle pronikala do vnitrozemí. Kapitulovala města Chan-chakou a Tai-juang, na mnoha dalších místech ustupovali Číňané tak překotně, že ztratili kontakt s čelními jednotkami protivníka. Armádní letectvo ve vzduchu získalo naprostou převahu, nicméně kuomintangští letci se nevzdávali a nadvláda tak byla vykoupena značnými ztrátami.

V září 2. Hiko daitai kryla pozemní vojska směřující k Tamasku. Na odpor se postavilo více než osmdesát stíhacích I-15 bis a I-16. V soustředěném náletu srazily několik bombardérů, které bombardovaly čelní zákopy obránců, poté ale zasáhly doprovodné Kawasaki Ki-10 typ 95 a situace se zvrátila. Japonští stíhači si připsali sedm vítězství, při vlastní ztrátě dvou pilotů.

S podzimem odpor čínských posádek ochaboval a japonští letci stále častěji plnili úkoly přímé podpory postupujících pozemních vojsk. Čínský expediční sbor nadto přenesl jádro vzdušných operací do středních oblastí země na čáru Sanghaj, Nanking. Armáda přesouvala část jednotek proti hlavnímu městu a chystala se k rozsáhlé bombardovací ofenzivě iniciované námořním letectvem. Piloti 2. Hiko Daitai zaznamenali v tomto období pouze tři vzdušná vítězství, ale nedostatkem práce rozhodně netrpěli. V sobotu 18. září velitel 2. Čutai, kapitán Kazue Sato spolu s nadporučíkem Hatanakou podnikl několik bitevních náletů na zbytky obranných postavení Kuomintangu v provincii Šan-si, kapitán v akci padl po zásahu protiletadlovou palbou do olejového chladiče.

V úterý 5. října skupina Curtissů Shrike bombardovala Pao-ting, nové působiště 2. Hiko Daitai, právě když Šotai poručíka Sawady nasazovala k přistání. Stíhači přiblížení přerušili a napadli útočníky, z nichž jednoho sestřelili.

V polovině října zahalila severočínské boještě hustá mlha, která omezila leteckou činnosti na minimum. Teprve 25. října napadl čínský Vought Corsair neozbrojený japonský kurýrní letoun, který v poslední chvíli zachránil roj stíhaček Ki-10, který útočníka sestřelil.

Prosinec přinesl přestávku v bojových operacích armádního letectva na severní frontě. Od srpna se události pohnuly také na frontě ve střední Číně, kdy pod patronací námořnictva byla znovu napadena Šanghaj.

Prameny:
Josef Novotný, Kantó Gun (historie Kuantungské armády)
Henry Sakaida, Aces of the rising Sun 1937-1945
Robert B. Edderton, Válečníci vycházejícího slunce
Lubomír Vejřík, Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941
Georgij Zacharov, Já stíhač

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více