Coastwatchers

Autor: Hadrian 🕔︎︎ 👁︎ 18.345

Ve věku, kdy neexistovaly sofistikované satelity a radary, byl jednou z nejpodstatnějších věcí systém včasného varování. V jihovýchodním Tichomoří vykonávaly tuto roli skupiny dobrovolníků známé jako Coastwatchers – „Pobřežní hlídky“.

První hlídky pobřežní služby začaly fungovat roku 1919 v Austrálii. Australské královské námořnictvo pro tuto službu většinou využívalo plantážníky, vládní úředníky, obchodníky a misionáře. Velitel australské námořní rozvědky, komandér Long, vypiloval ve druhé polovině 30. let systém hlídek téměř k dokonalosti.

Reklama

Toho pravého muže ale měly Pobřežní hlídky v osobě podplukovníka Erica Feldta. Ten byl správcem golfového hřiště na Nové Guiney a na začátku války byl povolán do služby.

Nikdo neznal o oblasti jihovýchodního Tichomoří tolik co on. Feldt po svém nástupu okamžitě  nechal systém hlídek rozšířit, takže na jaře 1942 existovalo 100 pozorovacích stanovišť pokrývajících přes 4 000 kilometrů od Nové Guineye po Nové Hebridy. Hlavní střediska byla zřízena v Port Moresby a na Tulagi. Komunikace probíhala prostřednictvím bateriových mobilních radiostanic speciálně uzpůsobených tropickému klimatu. Jejich nevýhodou byla velká hmotnost (36 kg - na přenos rádia a jeho vybavení bylo potřeba 12 mužů). Nezřídka se stávalo, že s tím vším byli nuceni pracovat za nepřátelskými liniemi.

Rychlá japonská expanze do jihozápadního Tichomoří v roce 1942 nachytala Pobřežní hlídky částečně nepřipravené a mnoho jejích členů bylo zajato. Naštěstí byli členové Coastwatchers příslušníky rezervy australského námořnictva, a proto je Japonci považovali za válečné zajatce a ne za špiony. V rámci zvýšení bezpečnosti nařídil Feldt všem stanovištím vyvarovat se jakékoli ofenzivní akce proti Japoncům, jejich hlavní zodpovědností bylo předávat informce o nepříteli. Dále zavedl kódové jméno pro všechny členy hlídek – Ferdinand.

V březnu Japonci začali s obsazováním Šalamounových ostrovů. Když dala Hlídka varování, že se blíží invaze, nalodili se osadníci na parník Morinda a spěšně opustili souostroví. Jeden z nich se ale nechal vysadit na Tulagi. Byl to Martin Clemens, mladý dobrodruh, který chtěl zřídit stanici Coastwatchers na Guadalcanalu, ostrov znal velmi dobře z dřívějšího působení v roli námořního kadeta. Podplulkovník Feldt ho podpořil, zapsal na listinu Pobřežních hlídek a dodal potřebné vybavení. Nebyl sám, dalšími známými „pozorovateli“ v oblasti byli Jack Read na severním Bougainvillu, Paul Mason na jihu toho ostrova, Snowy Rhoades na západě Guadalcanalu a Kenneth Hay na jeho severu. Nepřítelem číslo 1 byl ale pro Japonce Donald Kennedy působící na Nové Georgii. Kennedy se neomezil pouze na sběr informací, ale zorganizoval z místních domorodců partyzánskou skupinu a ztrpčoval Japoncům život.


Kapitán Martin Clemens, Coastwather na Guadalcanalu, který poskytoval zpravodajské informace spojeneckým silám během bitvy o ostrov (srpen 1942 - únor 1943). Všichni muži s ním byli příslušníky policejních sil Šalamounových ostrovů
USMC, Public Domain, commons.wikimedia.org

Oblastí s největším počtem kamuflovaných úkrytů Hlídek byla oblast tzv. „Štěrbiny“ mezi Rabaulem a ostrovem Shortland. Byla to úzká vodní průrva mezi skalnatými břehy ostrovů Santa Isabel a Nová Georgia. „Štěrbina“ ústila u Russellových ostrovů ležících nedaleko Guadalcanalu a Tulagi. Významnou pomoc Hlídkám v této oblasti poskytla policie Šalamounových ostrovů spolu s mnoha spolehlivými domorodci.

Reklama

29. dubna začali Japonci s předinvazním bombardováním Tulagi. Pobřežní hlídky ve „Štěrbině“ zpozorovaly japonské invazní loďstvo a vyslaly varování na Tulagi. Než se Japonci stihli na ostrově vylodit, Australané se úspěšně evakuovali. Varování dorazilo také na Guadalcanal, kde Martin Clemens také provedl evakuaci svého stanoviště v obavě, že by se Japonci mohli vylodit na i na Guadalcanalu.

Zprávu také zachytil viceadmirál Fletcher mířící s letadlovými loděmi plnou rychlostí na jih. Na základě hlášení Hlídek o invazi na Tulagi se rozhodl provést nálet na vyloďující se japonské síly. Své plány ale musel změnit po zprávě Paula Masona z Buinu, který zachytil další japonské invazní loďstvo mířící na jih z ostrova Shortland. Vzápětí hlásily Pobřežní hlídky vyplutí hlavní japonské flotily z Rabaulu. Fletcher tedy zastavil útok na Tulagi a rozhodl se postavit Japoncům mířícím na Port Moresby. Začala bitva v Korálovém moři.

Poté co Japonci neuspěli s vyloděním u Port Moresby, rozhodli se obsadit alespoň Guadalcanal. Přistáli u mysu Lunga a vybudovali plně funkční přístaviště. Na to potřebovali pracovní sílu z řad místních domorodců, čehož využily Hlídky k infiltraci takovýchto skupin a k získávání informací. Japonci se snažili poštvat domorodce proti Hlídkám, Coastwatchers tak už nemohli věřit vůbec nikomu. I přes to, že se Japonci snažili Hlídky všemožně zneškodnit, Clemens pokračoval v odvážných průzkumech a výpadech do těsné blízkosti nepřátelských táborů, nasbíral mnoho cenných zpravodajských informací. Nakonec byl ale nucen před Japonci ustoupit do hornaté části ostrova k vesnici Vungana.

Mezitím v jiné částí ostrova shromažďovali další dva členové Coastwatchers, Hay a MacFarlan, uprchlíky z celé oblasti. O této aktivitě se záhy dozvěděli Japonci a chtěli tentokrát za každou cenu uspět a stanoviště přepadnout. Opakoval se však scénář Martina Clemense, díky včasnému varování stihly Hay a MacFarlan ustoupit do hor, kam se je Japonci neodvážili pronásledovat. Hay se potom rádiem spojil s nyní již plukovníkem Feldtem a sdělil mu, že sice úspěšně ustoupili, ale že situace je neudržitelná. Feldt slíbil co nejrychlejší pomoc a v září pak byli všichni členové Coastwatchers z Guadalcanalu bezpečně evakuováni. Jediným kdo se opět rozhodl zůstat byl Martin Clemens, který sestoupil z hor k řece Tenaru a poslal svého pobočníka a bývalého britského seržanta Jacoba Vouzu, aby kontaktoval právě se vyloďující americké jednotky.


Jacob Vouza v srpnu 1942, krátce po vylodění Spojenců na Guadalcanalu. Vouza později unikl svým japonským věznitelům a varoval Spojence před překvapivým japonským útokem v bitvě u Tenaru
Public Domain, commons.wikimedia.org

14. září pak Clemens spolu se svojí 60člennou skupinou dorazil k americkým liniím, jeho muži se tak dočkali po několikaměsíčních útrapách zaslouženého oddechu. Po nuceném odpočinku nabídl Clemens Američanům svoje muže jako průzkumníky a předsunuté hlídky. K usnadnění komunikace mezi Hlídkami a mariňáky se 15. září u mysu Lunga vylodil poručík Hugh MacKenzie, který dostal za úkol přijímat radiodepeše od Clemense a poskytovat je Američanům.

První akcí Coastwatchers pod americkým velením bylo vyslání průzkumného týmu seržanta Vouzy k řece Tenaru, hlídka však upadla do nastražené léčky a byla zajata. Bohužel na sobě měli americké uniformy.  Japonci všechny podřezali. Jediný komu se podařilo přežít byl seržant Vouza. Přestože byl pobodán a měl svázané ruce, podařilo se mu uprchnout a několik dní se skrývat v džungli, než se mu podařilo dorazit k americkým liniím. Byl totálně vyčerpán a těžce zraněn, ale ze všeho se nakonec zotavil. Martina Clemense (v té době v hodnosti kapitána americké armády) tento počáteční neúspěch neodradil, dál organizoval záchranné akce sestřelených pilotů a průzkumné mise mapující terén ostrova.

Dalším, kdo se výrazně zapojil do činnosti Coastwatchers v oblasti, byl Paul Mason na Bougainvillu. Mason zde zaznamenával nepřátelskou aktivitu, zvláštní pozornost věnoval hlavně pohybům na moři.  5. srpna si všiml, že se v zálivu u ostrova shromažďuje velká flotila transportních lodí a ihned tuto zprávu zaslal na velitelství oblasti. Díky tomu věděli Američané o japonské invazní flotile a mohli jí připravit náležité uvítání.  

V den D amerického vylodění zpozoroval zástupce velitele Coastwatchers v oblasti Jack Read, působící na severním Bougainvillu, velkou formaci japonských bombardérů mířících ke Guadalcanalu. Okamžitě porušil rádiový klid, aby o tom informoval. Vystavil se tak velkému nebezpečí, Japonci na ostrově po něm zuřivě pátrali a jakákoli rádiová aktivita je mohla zavést k cíli. Zpráva „40 bombardérů míří k vám“ dorazila na křižník HMAS Canberra 90 minut před tím, než Japonci dorazili a poskytla flotile dostatek času připravit se na nálet. Když se Japonci vraceli, napočítal Read 8 letadel. Hlídky se zapojily také do vylodění na Tulagi, bývalí Clemensovi spolupracovnící Horton a Josselyn působili u námořní pěchoty jako průvodci a vysloužili si na ostrově Stříbrnou hvězu.

V druhé polovině roku 1943 pokračovali Coastwatchers v započaté činnosti. Mason dále varoval před blížícími se leteckými útoky a plavbami Tokijského expresu ze Shortlandu. Na Guadalcanalu měli díky němu 2 hodiny náskok. Do problémů se ale dostal Jack Read, varován domorodci, že po něm Japonci pátrají, uchýlil se do hor ve vnitrozemí ostrova, odkud ale nepřestával pozorovat. 7. listopadu spatřil 12 nepřátelských transportů a podal o nich patřičné hlášení. Největší úspěch Coastwatchers přišel s posílením Guadalcanalu japonskou elitní 38. divizí. Paul Mason zpozoroval 9. listopadu flotilu 61 lodí mířících ke Guadalcanalu, přes poručíka MacKenzieho se informace dostala ke generálu Vandergriftovi, který nařídil letecký útok na konvoj. Pouze 4 transporty dosáhly bezpečně pobřeží.


Domorodí ostrované vystavují ukořistěné zbraně a vlajky japonské císařské armády na Guadalcanalu v listopadu 1942
Mac McCullough, USMCRaiders.com, Public Domain, commons.wikimedia.org

Reklama

25. února, poté co byl ostrov prohlášen za obsazený, prohlásil generál Vandergrift o příslušnících Coastwatchers:„Jsou to malé skupiny oddaných Spojenců, kteří nám tak ohromně přispěli vzhledem k jejich počtu.“ Plukovník Feldt pak přiletěl v březnu na Guadalcanal, aby povzbudil své muže, dostal však infarkt a musel být evakuován. To znamenalo konec jeho role u Hlídek, ne však organizace jako takové. V průběhu války prokázali členové Coastwatchers mnohokrát svoji odvahu a statečnost v získávání klíčových informací.

A jak to dopadlo s Hlídkami na Šalamounových ostrovech? Mason a Read byli z Bougainvillu evakuováni domorodci v červnu 1943. Donald Kennedy rovněž přežil svou misi na Nové Georgii. Josselyn, Horton, Rhoades, MacFarlan, Mason a Read obdrželi vyznamenání za vynikající služby (Distinguished Service Cross). Horton a Josselyn pak společně s Waddellem a Keenanem dostali britský řád za vynikající služby (British Distinguished Service Cross). Martin Clemens byl vyznamenán Válečným křížem a poručík MacKenzie dostal Řád za zásluhy.

Ke konci války Coastwatchers opustili taktiku skrytého získávání informací a stále častěji se pouštěli do guerillového boje. Když pak válka skončila, měli na svém kontě 3 327 zabitých Japonců. Zachránili 75 válečných zajatců, 321 sestřelených pilotů, 280 námořníků a 190 civilistů. Za to všechno zaplatili ztrátou 103 mužů. Jak poznamenal admirál Halsey: „Coastwatchers zachránili Guadalcanal a Guadalcanal zachránil Tichomoří.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více