Wild Bill Hickok - 3. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 26.611

Jaký důvod měl Hickok k takové extravaganci ? Vysvětlení podává J. W. Hardin:

„Hickok se snažil vždy vypadat jinak než ostatní. Když třeba Buffalo Bill začal kopírovat jeho oblek, Hickok sice nic neříkal, ale začal se okamžitě oblékat jinak. Neviděl jsem muže, kterého by pozornost těšila víc než Hickoka... Divoký Bill dobře rozuměl své popularitě. Vyhledával novináře, vystupoval v cirkuse, dělal průvodce břicháčům z Washingtonu. Když se ho někdo ptal na jeho střelecké souboje, začal mluvit trochu záhadně, ale jen proto, aby vypadal jako nejlepší střelec na světě...“

Reklama

Na tomto tvrzení je asi hodně pravdy. Hickok byl nejspíš ohromně ješitný muž. Měl na svědomí tuny žvástu - a přitom o sobě nikdy neřekl ani slovo. Ani nemusel. Ostatní to dělali za něj. Jeho život zmizel v mlžném oparu legend. Vyprávěly se o něm tisíce historek, popisující stovky padouchů, které Hickok odeslal na hřbitovy obutých. Dnes je už prakticky nemožné přesně rekonstruovat skutečnost. Ačkoliv známých Hickokových obětí je pět, připisuje se mu mezi dvaceti a čtyřiceti vítěznými pistolovými duely, což může být právě tak dobře pravda jako lež. Hickok sám se nikdy nechvástal, vůbec šetřil každým slovem a nejvíce o své minulosti. Když se ho někdo ptal na jeho dosavadní život, buď neodpověděl nebo se vykroutil žertem. Jeden jeho starý kamarád Fred Sutton se ho kdysi zeptal na proslulý McCanlesův masakr. Hickok mu s úsměvem odpověděl:

„Víš, Frede, tenkrát jsem vyřídil celý regiment s jednou rukou uvázanou za zády.“

Volil správnou taktiku. Nic nepopřel, nic nepotvrdil. Vyhnul se lži, aniž by pohřbil mýtus, který mu nejspíš lichotil. Zřejmě opravdu dobře rozuměl své popularitě.

Městská rada Abilene zatím plně využívala Hickokových služeb. Podle jejích příkazů zatýkal povaleče, rušil nepovolené herny a v létě, po stížnostech velkého množství úctyhodných dam, dohlížel na odstranění tančíren a nevěstinců z Texaské ulice. Většina obyvatel města tento krok uvítala s radostí a Hickok se svým policejním oddílem se nesetkal s vážnějším odporem.

Přesto se však Abilene nezměnilo v klášter. Z Texasu sem přijela pochybná společnost výtržníků a rváčů. Mezi nimi byl i proslulý John Wesley Hardin. Tento muž byl jedním z nejnebezpečnějších a nejobávanějších texaských pistolníků. Během své pistolnické kariéry zastřelil čtyřicet mužů a získal pověst notorického zabijáka. Byl nesmírně arogantní a neustále vyhledával spory, které vyřizoval na místě s revolverem v ruce. Většinou ale protivníka vyprovokoval nějakým nepoctivým trikem, což svědčí o jeho vražedných sklonech. Byl sice prý vynikajícím střelcem, ale přesto se férovým soubojům tváří v tvář důsledně vyhýbal.


John Wesley Hardin – dva nejznámější snímky texaského desperáta. U menší fotografie bývá často zdůrazňován arogantní výraz Wesovy tváře.

Když tento osmnáctiletý mladík hnal stádo po stezce do Abilene jako předák (jeden z nejmladších, kteří kdy toto postavení zastávali) honácké skupiny jednoho rančera, zabil cestou osm mužů. Pět z nich byli Mexičané, jejichž stádo se dostalo do blízkosti Wesova. Když je Hardin nevybíravě upozornil, že by se stáda mohla pomíchat, došlo k hádce, která vyvrcholila hromadnou přestřelkou. Po ní zůstalo na zemi ležet šest mrtvých Mexičanů, z nichž pět zabil, jak sám tvrdil, Hardin osobně.

Reklama

Jakmile dorazil Hardin do Abilene, začal okamžitě flámovat v místních barech, chvástal se, vyvolával spory, tropil výtržnosti, řinčel pistolemi a vůbec pěstoval texaské mravy, které marshal Hickok tak nenáviděl. Tentokrát však Divoký Bill projevil nezvyklou trpělivost, dokonce vypil s Wesem nějakou tu skleničku. Hickok prostě nejspíš respektoval schopného soupeře.

Jen jednou prý učinil Hickok jakýsi rozpačitý pokus Hardina zatknout. Wes tvrdil, že přitom Hickoka oklamal jedním ze svých triků. Když na něj marshal mířil svými pistolemi, podal prý mu Hardin svůj revolver pažbou napřed, zavěšený na ukazováku za lučík. Když se pak Hickok po zbrani natáhl, Hardin bleskově pistolí zatočil kolem prstu, pažba mu vklouzla do dlaně, cvakl natažený kohoutek a Hickok prý byl v koncích. Hardin ale nevysvětluje, jak na něj mohl Hickok mířit oběma colty a zároveň sahat po jeho pistoli. Navíc o této příhodě nikdo neslyšel, dokud ji Hardin dosti chlubně nevylíčil ve svém životopise.

Věrohodnost historky také snižují informace, které o obou mužích máme. Při známé Hardinově nechuti k přílišnému riskování, by nejspíš neprovokoval takového střelce, jako byl Hickok. Pokud by jej ovšem nechtěl přelstít nějakou špinavou fintou. Jenže podezíravý Hickok by mu při svých zkušenostech pravděpodobně nenaletěl. Kdyby Hickok sahal po Hardinově pistoli, určitě by měl stále v ruce připraven aspoň jeden ze svých revolverů. Při prvním Wesově prudším pohybu, by při svých pověstných reakcích, jistě okamžitě stiskl spoušť. Naopak Hardin, kdyby měl Hickoka na mušce, by dozajista nezaváhal a zastřelil by ho. Oba pistolníci navíc určitě věděli, že na Západě nikdy nedošlo k souboji mužů, kteří by oba patřili mezi nejvyšší pistolnickou extratřídu. Pokud totiž jednou získáte v tomto oboru renomé experta, neobyčejně si vážíte odborníků stejného umění. Výsledek střetu takovýchto revolverových mistrů by byl nejspíš velmi nejistý a pravděpodobně by přinesl zranění na obou stranách. Takoví střelci se pak navzájem velmi uznávali a respektovali vzájemně svá pole působnosti. Dnes už bohužel nikdo nezjistí, jak se tehdy celá záležitost vlastně odehrála.

Faktem zůstává, že jednoho dne Hardin poznamenal, že zdejší půda je tak horká, až mu propaluje podrážky a nenápadně opustil Abilene, nepochybně k Hickokovu potěšení. Když byl v roce 1895 zastřelen v El Pasu v Texasu, mnoho lidí pro něj neplakalo.

Jinak Hickok neměl větší problémy. Jeho osobnost odradila většinu protivníků a tak až v říjnu byl donucen použít své hrůzostrašné pistole, které mu vysloužily tak děsivou pověst.

Pátého října totiž město ožilo ruchem velkého závěrečného trhu. Do jeho ulic se pomalu snesl soumrak a Texasané si chtěli ještě naposledy užít před odjezdem domů. Byli čím dál opilejší a začali se shromažďovat na ulicích. Vzrušení stále stoupalo, večer byl velmi bouřlivý a Hickok se svými zástupci jen s námahou udržoval pořádek. Hickok přišel k Texasanům a řekl jim, aby šli odevzdat zbraně. Pak šel do saloonu Alamo, kde u baru hovořil s Michaelem Williamsem, který působil na částečný úvazek jako žalářník a policista. Náhle byl zvenčí slyšet výstřel. Divoký Bill řekl Mikeovi, aby zůstal kde je a šel ven. Na ulici stál v čele davu kovbojů Texasan Phil Coe s kouřící pistolí v ruce.

Coe byl v Abilene velmi známou postavou. Byl to řemeslný hráč, který měl s Hickokem neustálé potyčky. Toho dne byl opilý, protože se loučil se svými texaskými přáteli před jejich návratem domů.

Divoký Bill k němu přišel a obvinil ho, že porušil městskou vyhlášku, když střílel na území města. Coe údajně Hickoka nesnášel a řekl mu, že vystřelil po toulavém psu. Stále však měl pistoli v ruce a nejspíš udělal nějaký pohyb, který Hickoka vyprovokoval k tomu, aby tasil své vlastní pistole (všechny prameny se shodují v tom, že Hickok tentokrát skutečně použil oba colty). Oba muži od sebe byli pouhých osm stop. Coe na Hickoka ihned zamířil a vypálil dvě rány. První kulka proletěla šosem Billova kabátu a druhá se zaryla do země mezi jeho nohama. Hickok vystřelil také dvakrát a obě kulky zasáhly Coea do břicha. Potom Bill zaregistroval pohyb za sebou a koutkem oka zahlédl postavu, která se k němu hnala ze stínu se zbraní v ruce. Bleskově se otočil a vypálil další dvě rány. Přibíhající muž padl. Hickoka nadále obklopoval dav opilých a řvoucích kovbojů, jejichž stíny tančily v mihotavém světle petrolejových lamp. Bill na ně zařval, aby se stáhli a až pak uviděl, že ten druhý zastřelený muž je Mike Williams.

Svědci tvrdí, že Hickok byl očividně pohnut, když uviděl, co se stalo. Vložil pistole do pouzder, jemně zvedl přítele a odnesl ho do Alama, kde jej položil na kulečníkový stůl. Potom začal se slzami na tváři vrážet do davu a křičel, aby se všichni rozešli. Během půl hodiny byla ulice opuštěná. Mikeova smrt Billem silně otřásla, zaplatil mu pohřeb a říkalo se, že už pak nikdy nezabil člověka. Nicméně některé nezaručené informace mu připisují ještě několik obranných zákroků, které skončily smrtí útočníků. To sice může být pravda, ale také nemusí.

Reklama

Tragický omyl rozpoutal ostré diskuse, jež na jedné straně odsuzovaly bezohlednost Hickokových zákroků, na straně druhé však uznávaly jeho odvahu a snahu o udržení pořádku. Například abilenský redaktor Wilson, který už v minulosti mnohokrát kritizoval městskou radu i policejní sbor, tentokrát usoudil, že Hickokovy činy byly oné noci chvályhodné. Dospěl k závěru, že Coe dostal, co si zasloužil a napsal:

„...nemá smysl se pokoušet zvítězit nad marshalem Divokým Billem. Jeho opatření pro kontrolu nad městem jsou dokonalá a pokusy zabít policisty či jakkoli tropit výtržnosti musí nutně skončit ztrátou života narušitelů zákona. Doufáme, že všichni, jak cizinci, tak místní občané, pomohou slovem i skutkem zachování míru a klidu.“

Co se týče Coea, žil ještě tři dny v agónii. Před smrtí ho prý navštívil kazatel, kterého za ním poslal Hickok, aby „se za něj a s ním modlil“. Coeovo tělo odvezli Texasané domů do Texasu a Hickokovi bylo hodně vyhrožováno smrtí.

Když se Hickok dozvěděl o výhrůžkách vůči své osobě, stal se ještě podezřívavějším než dosud. Při kartách sedával zásadně v rohu místnosti na vyvýšené židli, aby měl krytá záda a kontrolu nad místností. Sledoval příchody a odchody všech návštěvníků saloonu, aniž by pouštěl ze zřetele hru. Pravou rukou přestal gestikulovat, škrábat se, brát peníze, držet karty, zvedat skleničku apod., neboť ji měl neustále připravenou k tasení pistole a všechny běžné úkony (s výjimkou podání ruky) si zvykl provádět levačkou. Důsledně se pak vyhýbal všem temným koutům a dalším místům, kde se mohl ukrývat vrah. Charles Gross, který Divokého Billa znal lépe než ostatní, později tvrdil, že když se Billovi začalo vyhrožovat smrtí, opatřil si Hickok brokovnici, u niž zkrátil hlavně na dvanáct palců a nosil ji zavěšenou na řemenu pod kabátem. Stuart Henry (mladší bratr Thomase Stuarta, člena městské rady) vzpomínal, že „...marshal Divoký Bill si stále kryl záda nějakou zdí.“

Koncem listopadu se skutečně pokusilo pět Texasanů na Hickoka zaútočit ve vlaku jedoucího do Topeky. Hickok na ně ale bleskově zamířil revolver, obešel je, vystoupil a s namířenou zbraní je donutil zůstat ve vlaku, který odjížděl do Kansas City. O této události napsal topecký Commonwealths 25. listopadu. V článku se psalo, že Hickokovy pokusy o zamezení dalšího krveprolití jsou chvályhodné a že zaslouží poděkování všech zákon respektujících občanů celého státu, protože „bezpečnost života a majetku v Abilene byla zajištěna více jeho odvahou než jinými prostředky.“

V prosinci se městská rada Abilene rozhodla, že město už nemůže nadále snášet zla obchodu s dobytkem a tudíž už ani nepotřebuje nákladné služby pana Hickoka. 13. prosince byl Hickok a jeho zástupci propuštěni.

V příštím roce Hickok znovu nastoupil úřad marshala v Hays City. Hickok zde byl již od dob svého prvního marshalování znám a obdivován jako „muž zákona a pořádku“. Kdokoli se nechal slyšet, že má na něj spadeno, dostal radu, aby buď něco udělal nebo byl zticha, protože bylo dobře známo, že Hickok obvykle jde po těch, kteří takto vyhrožují. Ještě téhož roku ale Hickok rezignoval na svou funkci, zřejmě unaven policejní profesí, a odjel do Kansas City.

Zde jej v roce 1874 vyhledal jeho přítel Buffalo Bill. Ten od minulého roku vystupoval v divadelní hře Zvědové prérie. Tento napínavý kus byl napsán za čtyři hodiny a různí slavní zálesáci zde hráli sami sebe. Jednalo se o neuvěřitelně stupidní dílo, jehož hlavní náplní byly přestřelky a rvačky s Indiány (ve skutečnosti se jednalo o komparsisty v hnědých trikotech). Noviny psaly, že „toto drama může býti počato uprostřed a hráno k začátku i ke konci zároveň, anebo od konce kupředu. Vůbec prý je těžko říci, kterým ze zmíněných postupů bylo psáno.“

Obecenstvo ale nečekalo žádné zázraky a bylo spokojeno s pouhou přítomností zálesáckých hvězd na jevišti. Finační výsledky první sezóny byly vynikající a Buffalo Bill se pokoušel přesvědčit k této lukrativní činnosti i Divokého Billa. Ten ale nejevil přílišné nadšení, protože herecký exhibicionismus odporoval jeho vkusu. Nicméně nakonec, zlákán finační nabídkou, souhlasil a zúčastnil se další sezóny.


Zvědové prérie – fotografie byla pořízena v době, kdy Hickok vykonával svou divadelní kariéru. Zleva Divoký Bill, Texas Jack, Buffallo Bill.

Jeho role mu ukládala postřílet slepými náboji tucet falešných Indiánů, přivinout k hrudi čerstvě osvobozenou dívku, zaujmout hrdinný postoj a zvolat:

„Neměj strachu, lepá děvo! Přisámbůh, jsi v bezpečí u Divokého Billa, který je vždy připraven riskovat svůj život, vyžaduje-li to ochrana slabého a bezmocného ženství.“

Hickok začal brzy litovat, že nabídku přijal. Pochopil směšnost celé atrakce a pociťoval hluboký stud, že se k něčemu takovému propůjčil. Co tu u čerta pohledával, když v Pohraničí hrál s vytříbeným vkusem roli zdvořilého, pečlivě oblečeného střelce a sklízel za to všeobecný obdiv? Z těchto úvah vyvodil správný závěr, zrušil smlouvu a okamžitě odjel na Západ. Děly se tu ostatně velmi zajímavé věci.

V červenci 1874 objevil Horato Ross, zvěd generála Custera, zlato v pohoří Black Hills. Západ znovu zachvátila zlatá horečka. Odrazovým můstkem před Black Hills se stalo město Cheyenne, ve státě Wyoming. Právě u jeho karetních stolů bylo možno v roce 1875 zastihnout i samotného Divokého Billa. Z nejasných důvodů sem přijel v černých brýlích a s dlouhými vlasy ukrytými pod kloboukem. Když však zasedl k hráčskému stolku, byl podveden bankéřem a tak mu okolnosti dopřály znamenitý nástup. Strhl si z očí tmavé brýle a klobouk z hlavy, rozpoutal pověstnou hřívu vlasů, v ruce se mu mihl revolver a představil se tak městu jako opravdový Divoký Bill. Okamžitě se mu dostalo všemožných omluv a navrácení peněz. Podobný výstup prý Hickok při kartách provedl během svého života vícekrát. Vždy na podvodníka zamířil revolver, několika zdvořilými slovy vysvětlil svoje počínání a shrábl bank. Nikdo prý nikdy nic nenamítal, čemuž se dá velmi dobře uvěřit. Otázkou ale zůstává, zda Hickok podobné kousky prováděl skutečně jen podvodníkům.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více