Osmanská armáda v 16. století

Autor: Pavel Hlávka / Comtur 🕔︎︎ 👁︎ 74.305

Osmanská říše

Osmanská říše byla postavena na zcela odlišných základech než evropská království, a proto je důležité si osvětlit několik základních skutečností o tomto mocenském uskupení. Říše byla čistě autokratickým státním útvarem v jehož čele stál sultán s neomezenou mocí. Druhým nejmocnějším mužem a sultánovým zástupcem byl první ministr (velkovezír), který dohlížel na zbytek vlády. Vládce společně s několika rádci pak tvořil nejvyšší soud. Pro dokreslení sultánovy moci je třeba zdůraznit, že od roku 1517 (dobytí Egypta) nosil titul chalífy, který z něj činil nejvyššího duchovního vůdce islámského světa.

Aby moc hlavy říše nebyla mařena intrikami příbuzných (kteří by si snad činili nárok na trůn), nechával sultán své mužské sourozence likvidovat. Svou moc si pak nenechal omezovat ani příslušníky starých šlechtických rodů, kteří na jeho dvoře neměli ani zdaleka tak mocný vliv jako v ostatních zemích Evropy (a něco jako stavy, zde rozhodně neexistovalo). Ba právě naopak, významné posty ve státní správě často zastávali lidé obyčejného původu (často vzešlí z nuzných poměrů) ze zemí, které byly k říši připojeny teprve nedávno. Z desítek vezírů a různých guvernérů můžeme jmenovat např. velkovezíra Ibrahim pašu Sülejmana "Nádherného" nebo jeho nejvyššího admirála Chair-ed-Dina "Barbarossu". Zdá se, že na sultánově dvoře se více než na rodové linie hledělo na osobní kvality a zásluhy. Je sice pravda, že docházelo i k takovým událostem jako např. u již zmíněného velkovezíra Ibrahim paši, kterého nechal Sülejman po letech věrných služeb zavraždit jen proto, aby se zavděčil své ukrajinské manželce Roxelaně (která jeho post chtěla pravděpodobně svěřit některému z příbuzných), ale k těmto incidentům nedocházelo až zas tak často.

Vojsko

Reklama

Síla osmanského vojska během válečných tažení (pokud byla pod přímým sultánovým velením) čítala mezi 80 000 až 100 000 muži (někdy i více). Vlastní armáda pak byla složena především z lehké jízdy (spahiů), pěchoty (janičárů) a pomocných sborů dělostřelectva, sapérů.  Pojďme se krátce podívat na jednotlivé složky.

Začneme s lehkou jízdou, která byla Turkům vlastní (vždyť se původně jednalo o kočovníky). Spahiové, jak ji budeme nazývat, představovali hlavní útočnou sílu vojska. Její příslušníci byli držiteli lén, která získávali od sultánovy kanceláře za službu v armádě. Léna byla označována jako "timar" a spahiové je neměli v dědičném držení. S vlastnictvím léna pak byla spojena povinnost chránit obyvatelstvo, z jehož práce (na timaru) byl spahia zpravidla živ. Jezdectvo netvořilo stálou část armády a bylo svoláváno pouze v případě hrozícího nebezpeční nebo při válečných taženích. Svolání měl na starost místní vojenský velitel, který byl odpovědný "guvernéru" oblasti bejrelbejovi. Osmanská jízda byla velmi pohyblivá a vhodná k obchvatným manévrům a rychlým přepadům. Svou silou se ale nemohla ani zdaleka vyrovnat těžké jízdě evropských panovníků. Z jejich případného střetu vycházela jako poražená (např. v první fázi bitvy u Moháče) přesto však představovala většinovou složku tureckého vojska. V tomto místě bych rád uvedl, že Turci ke své škodě nepoužívali těžkou jízdu.

Osmanská pěchota byla tvořena sborem janičárů, kteří ve svých počátcích tvořili osobní sultánovu gardu. Její členové byly pak především islamizované děti z dobytých zemí (jednalo se hlavně o oblasti Balkánu). Jednotlivé územně správní jednotky zabraných oblastí totiž "odváděly" sultánovi určité procento narozených dětí k převýchově. Z počátku (konec 14. až začátek 16. století) se jednalo o děti násilně odebrané nemuslimským rodičům. V pozdější době (počínaje vládou Sülejmana "Nádherného") byly pak děti naopak svými rodiči často Turkům nabízeny, když vešlo ve známost, že se díky svým kvalitám mohou povznést z nuzných poměrů a udělat kariéru v armádě nebo státní správě (z jejich řad se rekrutovalo množství vysokých státních úředníků). Svou roli zde nepochybně sehrála i skutečnost, že na rozdíl od dřívější doby, kdy se rodiče s dětmi již většinou nikdy neviděli, měli nyní povoleno spolu udržovat kontakty. Příkladem úspěšného janičára může být pak Sinan Aga, který jako syn řeckých rodičů byl roku 1512 násilně naverbován. Během bojů z něj vykrystalizoval schopný inženýr, jenž na sebe brzy upozornil a roku 1538 byl jmenován Sülejmanovým dvorním architektem. V této funkci působil několik desetiletí a stal se zněj vůbec nejvýznamnější stavitel v dějinách Osmanské říše.

Vraťme se však k janičárům. Jako vojáci měli ty nejvyšší kvality, vynikali kázní, odvahou a organizací. V 16. století se jim mohla rovnat jen málokterá pěchota. V osmanské armádě však zastávali funkci spíše obrannou. Jejich úkolem bylo za podpory dělostřelectva chránit střed bojového uskupení. Zajímavé je, že janičáři byly vybaveni pouze zbraněmi palnými (popř. luky) a sečnými. Z čehož vyplývá, že Osmané nepoužívali, na rozdíl od evropských vojsk, kopiníky. Další zvláštností oproti vojákům protivníka byla skutečnost, že po dobu své služby v armádě se nesměli ženit. Janičáři tvořili stálou část vojska (jednalo se pravděpodobně o vůbec první stálou armádu v Evropě) a v době vlády Sülejmana "Nádherného" měl sbor sílu cca 13 000 mužů. Časem začaly tyto elitní jednotky ovlivňovat i politiku země.

Další neméně důležitou složkou vojska bylo dělostřelectvo a sbory sapérů. Turecké dělostřelectvo bylo pak od poloviny 15. století vyhlášeno po celé Evropě. Kořeny této nechvalné pověsti lze vysledovat k obléhání Konstantinopole (1453), kdy svou mohutností a kvalitou naprosto zaskočilo obležené a stalo se jejich zkázou. Ve svých válečných taženích využívali Turci služeb různých přeběhnuvších odborníků a byli ochotni je postavit i do čela svých jednotek, jak se ukázalo právě v případě dělostřelectva u Konstantinopole, jemuž velel muž jménem Urban (údajně uherského původu). Málokterá pevnost pak dokázala odolat déletrvajícímu ostřelování kombinovanému s budováním rozsáhlé sítě podkopů, v čemž byli Turci opravdoví mistři. Při sapérských pracích pak Osmané často využívali pochytané místní obyvatelstvo (např. při obléhání Vídně r. 1529). Byla jen otázka času, než v jakkoliv silném opevnění nadělají dostatečně velké průlomy pro útok pěchoty (Rhodské pevnosti jim to r. 1522 trvalo téměř půl roku).

Ačkoliv tyto oddíly měly vysokou kvalitu a dokázaly narušit nepřátelská opevnění, tak následné útoky často končily masakrem. A jelikož sultán neměl neúspěchy rád, tak se nezdráhal tvrdě zakročit proti svým velitelům, pokud se mu zdálo, že neplní své povinnosti dostatečně dobře. Např. když po více než čtyř měsících marného obléhání Rhodu byl odražen jeden z velkých útoků, odsoudil rozlícený sultán vezíra Mustafa pašu (který mu slíbil rychlé vítězství) k smrti a jeho rozhodnutí nezmírnil ani fakt, že se jedná o vlastního švagra. Tehdy se napjatou situaci rozhodl zklidnit další z osmanských velitelů Pira paša a pokusil se přesvědčit sultána aby Mustafu ušetřil. Sultán nebyl nejspíš v dobré náladě, protože k smrti obratem odsoudil i jeho. Pro oba velitele to nakonec dopadlo lépe, než se zpočátku zdálo, jelikož se vládce nakonec nechal přesvědčit ostatními paši a jejich život ušetřil. Takové štěstí však neměl budínský paša Mohammeda beg Arslan, když o několik desítek let později přinesl sultánovi zprávu o své porážce a ztrátě měst Tata a Vezprém (během osmanského tažení r. 1566). Sultán jej po vyslechnutí zprávy nechal ve svém stanu uškrtit. Z uvedeného vyplývá, že osmanský vládce byl člověk, který svá rozhodnutí nemusel nikomu zdůvodňovat a nikomu se zodpovídal.

Pro úplnost dodávám, že sultán využíval, popř. najímal i vojska svých vazalů, zvláště pak divokou "tatarskou" jízdu krymského chána (Čingischánův potomek).

Taktika

Jak se zdá, tak hlavní osmanská polní taktika spočívala v mohutném útoku jízdy (čelním nebo kombinovaném s obchvatnými manévry). Pokud byl útok odražen, jízda "nalákala" nepřítele ke středu uskupení, který byl tvořen linií dělostřelectva a janičárů (linie mohla být zesílena polním opevněním). Janičářský sbor si pak celkem spolehlivě poradil i s nejobávanější složkou evropských armád, těžkou jízdou. Jakmile byly jednotky nepřítele dostatečně rozloženy, zahájila útok další jízda, která byla umístěna na křídlech osmanské formace, aby mohla dezorientovaného a většinou již prchajícího protivníka obklíčit a zničit.

Reklama

Tato osmanská taktika sice slavila do devadesátých let 16. stol. až neskutečné úspěchy a byla základem mýtu o neporazitelnosti tureckého vojska, ale jak literatura uvádí, byla i příčinou tureckých porážek v dobách následujících. Největším jejím nedostatkem bylo využívání pěchoty pouze k obrannému účelu. Útočící lehká jízda totiž časem ztratila způsobilost prorazit řady nepřítele a pěchota, místo aby převzala roli útočníka, setrvávala na zabezpečených pozicích.

Vraťme se ale do doby, kdy tato taktika ovládla evropská bojiště. Tehdy se jí Habsburkové snažili čelit nasazením tzv. uherské taktické sestavy, poprvé zformované císařem Karlem V. r. 1532 před Vídní, když zde marně očekával sultánova vojska. Císař rozdělil svou pěchotu (kopiníky) do tří čtverců, obklopených pěti řadami střelců, před které umístil dělostřelectvo. Jízda pak vyplňovala prostor mezi čtverci pěchoty a byla také umístěna na obou křídlech sestavy mimo okruh střelců (dle tureckého vzoru). V tomto uspořádání je jasně rozpoznatelný nově vznikající trend "roztahování" vojska do šíře, aby plně využilo střelných zbraní. Nicméně ani tato taktika příliš vítězství Habsburkům nepřinesla. Na jejich úspěších z devadesátých let (16. stol.) se spíše projevil vliv důslednějšího vybavování armády novějšími palnými zbraněmi.

Habsburkové proti Osmanům nasazovali převážně oddíly žoldnéřů, kteří se ovšem na bojiště v Uhrách příliš nehrnuli. Bylo to způsobeno všeobecně známými skutečnostmi, že Turci jsou vůči poraženým velmi krutí a běžně neumožňují vykoupení se ze zajetí (jak bývalo zvykem). Druhá možnost, která se zajatci v tehdejší době nabízela, byl vstup do armády vítěze. V případě Osmanů však tato volba byla spojena s přijetím islámu a tak žoldnéř nejčastěji končil v otroctví.

Závěr

Osmanská armáda 16. století byla na velmi vysoké úrovni a na dlouhou dobu se stala postrachem Evropy. Tím, co jí však nakonec "zlomilo vaz", se ukázala neschopnost Turků modernizovat taktiku vedení. Zatímco evropští teoretikové pracovali na vylepšování bojových sestav, Osmané setrvali u svého zavedeného způsobu boje, což je v budoucnu stálo nejednu porážku.

Použitá literatura :
Broft, M. a kol.: Vojenské dějiny Českoslevenska, 2.díl. Naše vojsko, Praha 1986
Dupuy, R. E. a Dupuy, T. N.: the HARPER ENCYKOPEDIE - Vojenské dějiny 1.díl. Forma, Praha 1996
Hrych, E.: Velká kniha evropských panovníků. Regia/Knižní klub, Praha 1998
Mackenney, R.: Dějiny Evropy - Evropa šestnáctého století. Vyšehrad, Praha 2001
Mendel, M. a kol.: TOULKY MINULOSTÍ SVĚTA, Šestý díl. Via Facti, Praha 2004
Pernes, J. a kol.: Pod císařským praporem - Historie habsburské armády 1526-1918. Leonid Křížek-Agentura Elka Press, Praha 2003
Pořízka, J.: Řád maltézkých rytířů - z Palestiny na Via Condotti. ELKA PRESS/Knižní klub, Praha 1997.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více