Ustavení konstrukční kanceláře OKB Zvezda

Vznik kanceláře Zvezda je přímo spjat se začátkem vývoje protizemních řízených střel v SSSR. Dnes je z ní část GNPT (Státní vědecko výrobní komplex) Zvezda-Strela.

První pokusy s použitím řízených protizemních střel se v SSSR konaly v polovině 50.let 20.století, kdy se v rámci zkoušek s řízenou leteckou protiletadlovou střelou (střela vzduch-vzduch) K-5MS (neboli RS-2-US) zkoušelo její použití jako protizemní střely. Výrobce střely ve spolupráci s GK NII VVS (Gosudarstvennyj krasnoznamjonnyj naučno-issledovatelskij institut Vojenno-vozdušnych sil) Valerije P. Čkalova provedly sérii zkoušek odpalů proti rozličným pozemním cílům a hladinovým lodím. Nosičem byl stíhací MiG-19PM. Zkoušky byly hodnoceny celkem kladně, hlavním doporučením bylo zvýšit hmotnost hlavice, aby se zvýšila pravděpodobnost zničení cíle.

Na další pokusy v SSSR měla vliv situace v zahraničí, u potenciálních protivníků. USA v roce 1959 zavedly do výzbroje protizemní AGM-12 Bullpup, nesenou taktickým strojem, tím byl A-4 Skyhawk. Ve Francii se rodily AS-20 a AS-30, naásledně zavedené do výzbroje mnoha armád NATO.

I proto bylo v roce 1965 vydáno Radou ministrů SSSR rozhodnutí o vývoji Ch-23, taktické protizemní střely (ASM - Air-to-Surface Missile). Vývojem byla pověřeena konstrukční kancelář A. L. Ljapina (OKB-134 Vympel), zamýšleným nosičem byl nový taktický-stíhací stroj MiG-23 s měnitelnou geometrií křídel. Hlavním problémem byly předchozí prakticky nulové zkušenosti s naváděcím systémem pro protizemní střely a také požadavek, aby tento systém byl malý a mohl být umístěn v taktických strojích. Protože OKB-134 nebyla schopna splnit zadání v požadovaném termínu, byl v roce 1966 projekt předán do nové vývojové kanceláře.

Tou byla vývojová kancelář strojní továrny číslo 901, patřící pod ministerstvo letectví. Tato továrna vznikla v roce 1942, když byla Lidovým komisařem (tedy ministrem) pro letecký průmysl založena jako továrna číslo 455 v Kaliningradu. Později měnila názvy na Kaliningradskou strojírenskou továrnu a nakonec Strojírenskou továrnou Strela. V roce 1956 byla při ní vytvořena projekční kancelář. Tato kancelář navrhla (pro ušetření času) použít komponent ze zde vyráběných řízených střel vzduch-vzduch (mezi nimi byly zejména RS-1-U, RS-2-U, R-8M, R-4). Výběr této továrny a její kanceláře nebyl náhodný -  mohla se pochlubit desetiletými zkušenostmi výroby a vývoje ůeteckých střel a raket, navíc vývojem a výrobou malých a obratných vzdušných cílů. Dalším jejím výrobkem byla střela vzduch-vzduch R-55, kterou vyvinula s použitím součástí z jiných sériově výyráběných střel. Proto byla ministerstvem letectví a letectvem pověřena vývojem protizemní střely ve stejné hmotnostní kategorii jako Ch-23, označené Ch-66 (izdělije 66). Kvůli vývoji této střely byla existující tovární vývojová kancelář přeformována na OKB, pod vedením Jurije N. Koroljova, k čemuž došlo v březnu 1966. Po jeho smrti v roce 1973 se hlavním konstruktérem (tedy vedoucím OKB) stal V.N. Bugaiskij (ten dříve dlouhá léta pracoval v kanceláři Iljušina a dalších konstrukčních organizacích). V roce 1976 byla kancelář přejmenována na OKB Zvezda (Hvězda). Od roku 1986 ji vedl G.I. Chochlov (spolupracovník Matuse R. Bisnovata, který býval šéfkonstruktérem kanceláře NPO Molnija).

Protizemní řízená střela Ch-66

Tradiční kódové označení bylo izdělije 66, odvozené od roku započetí vývoje.

Tato střela byla vyvinuta jako dočasné řešení, než bude k dispozici nově vyvíjená Ch-23. Vývojové práce začaly v březnu 1966 a již v září 1966 probíhaly první zkoušky, jako nosič sloužil stíhací MiG-21PFM. Nejdříve se projevil problém s přesností střel, ten se podařilo vyřešit modifikací radaru letounu. Při zkušebních střelbách se například podařilo vyřadit cílový radar z provozu jedinou střelou (je třeba si uvědomit, že se nacházíme v roce 1966, samozřejmě dnes by takové schopnosti střely nikoho neohromily, ale tehdy se v SSSR jednalo o velký úspěch).

Střela zkoušky absolvovala úspěšně a byla přijata do výzbroje o dva roky později (1968) a zavedena do výroby. Jejím nosičem byl MiG-21 a střela měla být nesena na speciálním podtrupovém závěsníku. V praxi se ovšem projevily její omezené schopnosti, dané zejména použitím hlavních součástí z jiných, starších střel. Tou hlavní byla zejména relativně malá přesnost, zvláště při použití na maximální vzdálenost - zaměřovací kříž totiž v tom případě překrýval malý cíl a proto bylo pro pilota velmi obtížné přesně korigovat let střely - významný podíl měl i nedokonalý zaměřovací systém.

Základem Ch-66 byla protiletadlová střela (vzduch-vzduch) RS-2-US, kterou navrhl Pjotr D. Grušin. Z té bylo převzato aerodynamické řešení i vnitřní uspořádání, tedy kachní řídící plošky a postranní trysky pohonného ústrojí - úkolem tohoto poněkud neobvyklého řešení bylo uvolnit ocasní kužel pro umístění přijímací části naváděcího systému, jehož podstatné části se nacházely v nosiči střely. Kromě toho byl z RS-2-US i beze změn převzat řídící systém, tedy navedení na základě ozáření cíle radarem nosiče, střela se naváděla po paprsku ozařovacího radaru (beam-riding). Výhodou převzetí naváděcího systému bylo, že novou protizemní střelu mohly používat všechny stroje s vybavením pro použití RS-2-US, což byly zejména stíhací stroje, které tím pádem rozšířily své operační možnosti. To bylo velmi cenné, protože v té době tyto stíhací stroje prakticky neměly žádnou jinou přesnou protizemní zbraň.

Ch-66 také převzala raketový motor na tuhé palivo z protiletadlové střely (vzduch-vzduch) R-8, ale byly použity speciálně vyvinuté trysky ústící na strany trupu v horizontální rovině. Důvodem úpravy byl převzatý řídící systém z RS-2-US, který vyžadoval umístění v zadní části střely, takže trysky musely ústit do stran. Přední část rakety pak byla tvořena nově vyvinutou bojovou hlavicí s fragmentační vysoce výbušnou náplní s projektily tvarovanými výbuchem. Roznětka byla kontaktní, celková hmotnost hlavice dosahovala plných 103 kg. Velká bojová hlavice pro dosažení velkého poškození cíle byla jedním z požadavků zadavatele, pro srovnání je možno použít tehdejší protiletadlovou střelu K-5 s hlavicí o hmotnosti 13 kg.

Kromě základní verze Ch-66 byla ještě vyráběna výcviková Ch-66UD (učebno-dejstvujuščaja) bez bojové hlavice.

Konfigurace Ch-66 - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely byly čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu, v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil zaoblený kužel s krátkou silnou anténou řídícího systému na konci. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové a rovné, ocasní křídla měla výrazně větší šíp.

Protizemní řízená střela Ch-23 a Ch-23M

Tradiční kódové označení bylo izdělije 68 (základní verze Ch-23) a izdělije 68M (varianta Ch-23M).

Ch-23 byla původně zadána OKB-134 Vympel vedenému A.L. Ljapinem, ale byla převzata budoucí OKB Zvezda a vyvíjena současně s Ch-66, protože již od začátku bylo jasné, že Ch-66 je pouze dočasnou variantou z nouze.

Hlavní změnou na střele Ch-23 v porovnání s Ch-66 byla aplikace nově vyvinutého rádio-povelového řídícího systému Delta, který již byl určen pro protizemní střely (systém použitý v Ch-66 byl převzat z protiletadlové střely). Výhodou systému Delta bylo, že ho bylo možné unístit na stejné místo jako řídící systém z RS-2-US, který byl použit v bleskově vyvinuté Ch-66. Konstruktéři převzali základní kostrukci Ch-66 a pouze nahradily zadní část nově vyvinutou, obsahující přijímací část řídícího systému Delta. Hlavním identifikačním znakem odlišujícím tyto střely je tak rozdílný tvar zadní části, další rozdíl jsou poněkud jinak tvarovaná křídla.

Systém Delta se ovšem od staršího naváděcího systému výrazně liší principem činnosti - systém v Ch-66 sleduje paprsek radaru nosiče, který ozařuje cíl (beam-riding), zatímco Delta využívá manuálněho řízení pilotem pomocí malého joysticku, ten je umístěn na řídící páce, korekční povely jsou do střely předávány rádiem. Pilot musí pomocí zobrazení na monitoru v kokpitu navigovat střelu (zobrazenou jasným bodem na monitoru) směrem na cíl, který musí zároveň udržovat na monitoru.

Je asi zřejmé, že to bylo v praxi velice obtížné, pokud vezmeme v úvahu, že pilot musel zároveň ovládat letoun. Tím pádem samozřejmě již nemohl sledovat vzdušnou situaci (zejména kontrolovat, jestli není napaden jiným letounem) a byl značně přetížen, což mělo za důsledek sníženou přesnost zásahu cíle. Proto vznikl pozemní simulátor pro výcvik pilotů, obvykle získal pilot základní návyky po několika hodinách tréninku. Ale ani po dobrém výcviku nebylo možné očekávat velkou přesnost střel v bojovém nasazení pod palbou.

Ch-23 se lišila od Ch-66 ještě dalším vnitřním subsystémem - pohonnou jednotkou. Nový raketový motor používal jinou pohonnou slož (samozřejmě také pevnou), která poskytovala větší výkon. Kromě toho byla v zadní části ještě umístěna stopovka pro snadnější sledování letící střely pilotem. Další zvnějšku patrnou změnou pak byla zmíněná křídla se zaoblenou náběžnou hranou, která měla lepší aerodynamiku než rovné hrany u Ch-66, křídla měla také o 35 mm menší rozpětí.

Zkoušky výrobce začaly na začátku roku 1968 (prvních 10 kusů) a táhly se až do konce následujícího roku, protože musely být odstraněny různé nedostatky. Základním byly problémy s naváděcím systémem. Nakonec se zjistilo, že nevhodně umístěná stopovka měla negativní vliv (tepelný i mechanický) na anténu přijímací jednotky. Proto byla stopovka přemístěna. Dalším z nich bylo začlenění řídícího systému do vybavení stávajících letadel. Byl kvůli tomu vyvinut podvěsný kontejner s řídícím systémem Delta-NG nebo Delta-NG2, vestavěné verze systému byly označeny Delta-N a Delta-NM. Stejně jako se táhly zkoušky u výrobce, i státní zkoušky trvaly března 1970 do října 1973, tedy plných 3 a půl roku(!). Nakonec byla střela přijata do výzbroje pro stroje MiG-23 a MiG-23B v roce 1974 (zřejmě pod označením Ch-23M).

Za další 4 roky (1977) byly střely zkoušeny na námořních vrtulnících Kamov Ka-25 a Ka-27, určených pro boj proti ponorkám a operujícím z palub hladinových plavidel. Ch-23M zkušebně nosily také experimentální verze protiponorkového vrtulníku Mil Mi-14 (ten startoval z pozemních základen), střela byla nesena na speciální konstrukci (připomínající malé trubkové lešení) pod křídlem vrtulníku, na ní byl vlastní pylon se střelou.

Konfigurace Ch-23 - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely byly čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil válec s vespodu umístěným malým krytem stopovky. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové, ocasní křídla měla výrazně větší šíp a zaoblenou náběžnou hranu, kachní plošky měly rovnou náběžnou hranu.

Střely Ch-23 jsou neseny na závěsnících APU-68UM, APU-68UM2, APU-68UM3 a dalších odvozených variantách. K první veřejné prezentaci došlo v roce 1992 na MosAeroShow-92. 
 

Tab. 1  Parametry Ch-66, Ch-23, Ch-23M