Japonsko 1945 - Teror, nebo mírové úsilí?

Autor: Nippon 🕔︎︎ 👁︎ 24.743

Počátkem roku 1945 již bylo v výsledku druhé světové války rozhodnuto. Vojenské letectvo USA však i přesto podniklo několik velkých bombardovacích náletů na Japonská města, při nihž zemřelo přes půl milionu japonských civilistů, mužů, žen i dětí. To však zdřejmě nestačilo, neboť následně svrhlo i dvě atomové pumy na Hirošimu a Nagasaky. Následky použití atomových zbraní se v těchto městech projevují ještě dodnes. Oficiálně prý tyto akce ušetřily bezpočet životů, které by jinak byli zmařeny dalšími boji po invazy na japonskou pevninu. Ale bylo tomu skutečně tak? Následující text je úryvkem z díla jednoho z nejuznávanějších válečných teoretiků a historiků 20. století - angličana Liddela Harta. Konkrétně jde o poslední dvě kapitoly jeho Historie druhé světové války. Jak se můžete sami přesvědčit, pan Hart celou situaci vidí trochu jinak a podotýká, že i tehdy se názory různily...

Americká strategická letecká ofenziva

Letecká ofenziva proti Japonsku nebyla příliš účinná, dokud letouny nemohly startovat z Marian, které byly obsazeny v létě roku 1944 hlavně pro tento účel. Hlavním nástrojem byla obří létající pevnost Boeing B-29, největší bombardér druhé světové války, jenž mohl unést náklad pum až do hmotnosti 7,75 tun a létat rychlostí dosahující 560 kilometru za hodinu ve výšce přes 10.700 metru. Měl dolet více než 6 400 kilometrů, byl dobře chráněný pancéřováním a nesl dvanáct kulometů.
V polovině června roku 1944 bombardovalo asi padesát bombardérů B-29 se základnami v Číně a Indii ocelářské město Jawata na Kjúšú. Způsobily však jen malé škody, a ani následné útoky příliš účinné nebyly. Na Japonsko bylo ve druhé polovině roku 1944 shozeno z této strany přibližně jen osm set tun pum a B-29 z 20. útvaru Bomber Command vyžadovaly na tak ubohé výsledky natolik velké vzdušné zásobování přes Himálaje, aby se v Číně mohly udržovat v dobrém stavu, že byly na začátku roku 1945 staženy.

Reklama

Ale první nouzové letiště na Marianách u Saipanu bylo připraveno do konce října roku 1944 a pak na něm přistálo první křídlo (wing) se 112 stroji 21. útvaru Bomber Command. O měsíc později, 24. listopadu, odtamtud vzlétlo 111 bombardérů B-29, aby shodily bomby na tokijskou továrnu na výrobu letadel. Byl to první útok na Tokio od náletu plukovníka Doolittla v dubnu roku 1942. Slavnostně se jím zahájila nové ofenziva, a ačkoli svůj cíl nalezla méně než čtvrtina bombardérů, zničeny byly jen dva, a to i přesto, že proti nim bylo vysláno 125 japonských stíhaček.

Během následujících tří měsíců pokračovaly bombardéry B-29 v přesném bombardování za denního světla, založeném na zkušenostech z Evropy. Výsledek však byl zklamáním, ačkoli tak přinutily Japonce, aby začali rozptylovat továrny na letadla a další průmyslová zařízení. Ale do března 1945 se počet bombardérů B-29 na Marianách ztrojnásobil a zdejší velitel generál Curtis LeMay se rozhodl převést je na noční plošné bombardování z malých výšek, aby se využilo japonské slabé noční protivzdušné obrany, aby se mohl nést větší náklad bomb, snížilo se přetížení motoru a zefektivnily se zásahy malých průmyslových cílů.

Ještě důležitější bylo LeMayovo rozhodnutí, aby B-29 nesly zápalné pumy místo bomb výbušných. Každý bombardér B-29 mohl unést čtyřicet svazků o 36 zápalných pumách, které mohly spálit oblast o rozloze přibližně 650 arů. Změny měly děsivě účinné výsledky. 9. března zpustošilo Tokio 279 bombardérů B-29, z nichž každý nesl šest až osm tun zápalných pum. Bylo vypáleno zhruba 4 144 hektarů, tedy čtvrtina celkové rozlohy města, a zničeno více než 267 000 budov. Civilní oběti činily přibližně 185.000 obyvatel, zatímco američtí útočníci přišli jen o čtrnáct letadel. V příštích devíti dnech byla obdobně zpustošena města Ósaka, Kóbe a Nagoja. K 19. březnu nálety ustaly, jelikož Američanům došly zápalné pumy. Během těchto deseti dnů bylo shozeno téměř deset tisíc tun bomb. Ale devastace brzy začala znovu a ve zvýšené míře. V červenci bylo svrženo třikrát více tun pum než v březnu. Navíc byly položeny tisíce min, aby paralyzovaly japonskou pobřežní dopravu. Bylo potopeno více než 1,25 milionů tun lod'stva a doprava se takřka zastavila. Japonská protivzdušná obrana byla čím dál tím bezvýznamnější. Následky byly strašlivé. Morálka civilního obyvatelstva po náletu na Tokio se zápalnými pumami značně upadla a ještě více poklesla poté, co LeMay začal shazovat výstražné letáky upozorňující na jeho příští cíle. Přes 8,5 milionů lidí uprchlo na venkov, čímž vyvolali pokles válečné produkce, a to zrovna v době, kdy byla japonská válečná ekonomika téměř v troskách. V ropném průmyslu totiž klesla výroba o 83 procent, produkce leteckého strojírenství o 75 procent, výroba draků letadel o 60 procent a elektronického vybavení o 70 procent. Bombardování zničilo nebo velmi poškodilo přes šest set velkých válečných továren. Bombardování mimoto přesvědčilo japonský lid, že jeho ozbrojené síly ho už nemohou dále chránit a že kapitulace, ačkoli bezpodmínečná, je nyní nevyhnutelná. Atomové bomby v srpnu jen potvrdily, co si již uvědomila většina Japonců, kromě militantních fanatiků. Churchillův popis následků má natolik dalekosáhlý význam, že hlavní pasáž si zasluhuje uvést v plném znění:

Zdálo se, že jsme byli náhle posedlí představou milosrdného zkrácení jatek na východě a mnohem radostnějších vyhlídek v Evropě. Nepochybuji, že o tom mí američtí přátelé uvažovali. V každém případě jsme nikdy ani chvíli nediskutovali o tom, zda má být atomová bomba použita, či nikoli. Odvrácení nesmírného a neomezeného masakru, ukončení války, světový mír, poskytnutí hojivé náplasti trpícím národům ukázkou zdrcující síly za cenu několika explozí vypadalo po vší naší námaze a nebezpečí jako zázrak vysvobození.

Britská strana dala v zásadě souhlas k použití zbraně už 4. července, tedy ještě před provedením testu. Konečné rozhodnutí teď spočívalo hlavně na prezidentu Trumanovi. Nikdy jsem však neměl pochyby o tom, jaké bude, ani o tom, zdali je správné. Zůstává historickou skutečností, a je třeba to dodatečně posuzovat tak, že rozhodnutí o použití či ne­použití atomové bomby jako prostředku, jak donutit Japonsko ke kapitulaci, nebylo nikdy předmětem sporu. Na tom se všichni jednomyslně, spontánně a bez pochybností shodli. Nikdy jsem ani nezaslechl sebemenší připomínku, že bychom měli jednat jinak.

Avšak později vyslovuje sám Churchill pochybnosti ohledně důvodů pro použití atomové bomby:

Bylo by chybou předpokládat, že o osudu Japonska rozhodla atomová bomba. Jeho porážka byla jistá, ještě než byla shozena první bomba. Přivodila ji ohromná námořní síla. Jen ta umožnila dobýt námořní základny, z nichž se mohl zahájit konečný útok a donutit japonskou metropolitní armádu, aby se vzdala bez boje. Japonské obchodní loďstvo už bylo zničeno.

Atomová bomba a kapitulace Japonska

Winston Churchill líčí v posledním díle svých válečných pamětí (Churchill: The Secolld World War, sv. VI), jak mu byl 17. července 1945, kdy byl s prezidentem Trumanem a Stalinem na Postupimské konferenci, předán lístek se zašifrovanou zprávou: „Děti se narodily v pořádku.“ Stimson, americký ministr války, vysvětlil jeho smysl - že zkušební test atomové bomby proběhl předchozího dne úspěšně. „Prezident mě pozval k bezodkladné poradě. Byl s ním i generál MarshaIl a admirál Leahy.“ Churchill se také zmiňuje o tom, že tři týdny před shozením bomby mu v Postupimi Stalin soukromě řeklo zprávě od japonského velvyslance v Moskvě, která vyjadřovala touhu Japonska po míru, a dodává, že když tuto novinu sděloval prezidentu Trumanovi, navrhl mu,. že by se spojenecký požadavek „bezpodmínečné kapitulace“ mohl poněkud zmírnit, a mohl by tak ulehčit japonskou kapitulaci.

Reklama

Ale tyto japonské snahy dosáhnout míru začaly mnohem dříve a američtí představitelé již o nich věděli lépe, než Churchill uváděl nebo než byl snad informován. Těsně před Vánocemi roku 1944 získala americká tajná služba ve Washingtonu zprávu od dobře informovaného agenta-diplomata v Japonsku, že vzniká mírová strana a získává tam podporu. Tento agent předpovídal, že vládu generála Koisa (v červenci vystřídala vládu vedenou generálem Tódžem, jenž zapletl Japonsko do války) brzy nahradí vláda usilující o mír v čele s admirálem Suzukim a s císařovou podporou zahájí jednání. Tato předpověď se v dubnu naplnila.

1. dubna se Američané vylodili na Okinawě, jednom z ostrovů souostroví Rjúkjú, ležící na půl cesty mezi Formosou a Japonskem. Šok z této zprávy urychlil spolu s neblahým oznámením vypovězení smlouvy o neutralitě Ruska s Japonskem pád Koisova kabinetu, k němuž došlo 5. dubna. Premiérem se stal Suzuki.

Ale ačkoli šéfové mírové strany teď měli ve vládě převahu, nevěděli, jak dál. Již v únoru byly, z iniciativy císaře Hirohita, podniknuty sbližovací pokusy s Ruskem, v nichž bylo požadováno, aby Rusko působilo coby „neutrální stát“ jako prostředník při nastolování míru mezi Japonskem a západními Spojenci. Tyto kroky nejprve zprostředkovával ruský velvyslanec v Tokiu, posléze japonský velvyslanec v Moskvě. Ale nevedly k ničemu. Rusové se o této snaze o sblížení ani nezmínili.

Uběhly tři měsíce, než něco vyšlo najevo. Stalo se tak na konci května, když Harry Hopkins letěl jako prezidentův osobní zplnomoc­něnec do Moskvy, kde měl se Stalinem jednat o budoucnosti. Při je­ jich třetím setkání nadnesl Stalin otázku Japonska. Na Jaltské konfe­renci v únoru se zavázal, že se připojí k válce proti Japonsku pod pod­mínkou, že dostane Kurilské ostrovy, celý Sachalin a kontrolní pozici v Mandžusku. Nyní Stalin Hopkinse informovat, že jeho posílené armády na Dálném východě budou schopny zaujmout bojové postavenína japonské hranici s Mandžuskem do 8. srpna. Dále řekl, že pokud budou Spojenci lpět na požadavku „bezpodmínečné kapitulace“, budou Japonci bojovat až do hořkého konce, zatímco její zmírnění by jim dodalo odvahu ke kapitulaci. Spojenci pak budou moci prosadit svou vůli a dosáhnou v podstatě téhož. Zdůraznil také, že Rusko očekává, že se bude podílet na nynější okupaci Japonska. Právě během tohoto jed­nání prozradil, že „diplomatické mírové sondy matou jisté živly v Japonsku“. Nezmínil se však, že prostřednictvím velvyslanců byly podniknuty oficiální snahy o sblížení.

Dlouho před koncem bojů na Okinawě byl výsledek jistý. Bylo také zřejmé, že jakmile bude ostrov obsazen, Američané budou brzy schop­ni stupňovat nálety na samo Japonsko, jelikož letiště ležela v okruhu méně než 640 kilometrů od Japonska, tedy sotva čtvrtinu vzdálenosti z Marian. Bezvýchodnost situace byla jasná každému, kdo myslel strategicky, a zvláště takovému námořnímu stratégovi, jakým byl Suzuki, jehož pro jeho proti válečné názory ohrožovali na životě již od roku 1936 mili­tantní extremisté. Ale on se i se svou mírotvornou vládou zamotal do složitého problému. Jejich touha po míru a přijetí spojeneckého požadavku „bezpodmínečné kapitulace“ by se jevily jako zrada jednotek na bitevním poli, ochotných bojovat do posledního dechu. Tato vojska, která stále měla v rukou životy tisíců vyhladovělých spojeneckých civilistů a válečných zajatců jako zástavu, by nemusela uposlechnout příkazu k „zastavení palby“, pokud by podmínky byly nanejvýš pokořující, hlavně pokud y byl vznesen jakýkoli požadavek na sesazení císaře, jenž byl v jejich očích nejen panovníkem, ale i „Synem nebes“.

Byl to sám císař, kdo učinil krok k rozuzlení problému. 20. června pozval na poradu šest členů vnitřního kabinetu, nejvyšší válečnou radu, a tam jim sdělil: „Uvažujte, prosím, jak co nejdříve ukončit válku.“ Všech šest členů rady s tím souhlasilo, ale zatímco premiér, ministr zahraničí a ministr námořnictva byli připraveni přijmout bezpodmínečnou kapitulaci, další tři - ministr obrany a náčelníci štábů armády a námořnictva - zastávali názor, že odpor by měl trvat, dokud se nedosáhne zmírnění některých podmínek. Nakonec dospěli k rozhodnutí, že vyšlou do Moskvy prince Konoeho s posláním jednat o míru. Císař mu dal v soukromí pokyny, aby zajistil mír za každou cenu. Jeho cestě předcházelo oficiální sdělení, které do Moskvy zaslalo 13. července japonské ministerstvo zahraničních věcí - pravilo se v něm, že „císař si přeje mír“.

Reklama

Zpráva zastihla Stalina, právě když odjížděl na Postupimskou konferenci. Odeslal chladnou odpověď, že návrh nepovažuje za natolik jednoznačný, aby podnikl nějaká opatření či souhlasil s přijetím delegace. Tentokrát však Churchil1a o jejich snaze zpravil. Churchill to sdělil Trumanovi a připojil vlastní opatrné doporučení, že by bylo rozumné zmírnit nekompromisní požadavek „bezpodmínečné kapitulace“.

O čtrnáct dní později zaslala japonská vláda Stalinovi další poselství, v němž se snažila ještě přesněji objasnit účel delegace, ale obdržela podobnou zamítavou odpověď. Churchillova vláda utrpěla mezitím při všeobecných volbách v Británii porážku, takže když Stalin 28. července referoval na konferenci o tomto dalším kroku, nahradili v Postupimi Churchilla a Edena Attlee a Bevin.

Američané však již věděli o přání Japonska ukončit válku, protože jejich výzvědná služba zachytila šifrovaná sdělení ministra zahraničí japonskému velvyslanci v Moskvě. Avšak prezident Truman a většina jeho hlavních poradců - zvláště Stimson a náčelník štábu armády USA generál Marshall - byli nyní odhodláni použít atomovou bombu, aby urychlili pád Japonska, stejně jako byl Stalin rozhodnut vstoupit do války proti Japonsku, aby získal výhodnou pozici na Dálném východě.

A však byli zde i lidé, kteří pochybovali více, než uvádí Churchill. Patřil k nim admirál Leahy, šéf štábu prezidenta Roosevelta a poté i prezidenta Trumana, jenž se děsil pomyšlení použít takovou zbraň proti civilnímu obyvatelstvu: „Můj pocit byl, že jsme přijali etickou normu běžnou u barbarů temného středověku, jelikož jsme byli první, kdo zbraň použije. Neučil jsem se vést válku tímto způsobem, a válku nelze vyhrát likvidací žen a dětí.“ O rok dříve protestoval u Roosevelta proti návrhu použít bakteriologické zbraně.

Sami atomoví vědci nebyli ve svých názorech jednotní. Dr. Vannevar Bush sehrál hlavní roli při získávání Rooseveltovy a Stimsonovy podpory pro atomovou zbraň a lord Cherwell (dříve profesor Lindemann), osobní poradce Churchilla ve vědeckých záležitostech, byl také jejím hlavním obhájcem. Proto nebylo překvapením, že když Stimson jmenoval na jaře roku 1945 Bushe do čela výboru, jenž měl zvážit otázku použití zbraně proti Japonsku, výbor rozhodně doporučil, aby se bomba použila co možná nejdříve a bez jakéhokoli předběžného varování o jejím charakteru. Jak Stimson později vysvětloval, učinil tak ze strachu, že by se bomba mohla ukázat jako „rána vedle“. Naproti tomu druhá skupina atomových vědců, v čele s profesorem Jamesem Franckem, předložila brzy poté, tedy koncem června, Stimsonovi zprávu, v níž vyslovovali odlišné závěry:

Vojenské výhody a záchrana životů Američanů, dosažené neočekávaným použitím ato­mových bomb proti Japonsku, může převážit vlna zděšení a nevole zaplavující zbytek světa. ... Kdyby měly být Spojené státy prvními, kdo shodí tento nový prostředek bezuzdné destrukce lidstva, obětovaly by veřejnou podporu celého světa, urychlily by závody ve zbrojení a nepříznivě by ovlivnily možnost dosáhnout mezinárodní dohody o budoucí kontrole nad takovými zbraněmi. ... Věříme, že po přečtení těchto úvah nebude použití nukleárních bomb pro brzký útok proti Japonsku doporučeno.

Ale vědci, jimž státníci naslouchali nejvíce, měli lepší šanci upoutat pozornost a jejich horlivé zdůvodňování při rozhodování převážilo. Pomohlo jim přitom nadšení, které již vyvolali u státníků - že atomová bomba nabízí rychlý a snadný způsob ukončení války. Vojenští poradci navrhovali pět možných cílů pro dvě bomby, které již byly vyrobeny. Poté co si seznam prohlédl prezident Truman a Stimson, byla vybrána města Hirošima a Nagasaki, protože v nich byla vojenská zařízení spolu s „domy a jinými budovami, které jsou nejvhodnější k poškození“.

A tak byla 6. srpna svržena první atomová bomba na Hirošimu. Zničila většinu města a usmrtila přibližně 80.000 lidí, tedy čtvrtinu obyvatelstva. O tři dny později byla shozena druhá bomba na Nagasaki. Zpráva o svržení bomby na Hirošimu zastihla prezidenta Trumana na moři, když se vracel z Postupimské konference. Podle přítomných svědků triumfálně zvolal: „Tohle je ta největší věc v dějinách.

Na japonskou vládu to ale zapůsobilo mnohem méně, než se tehdy západní strana domnívala. Z míry to nevyvedlo ony tři členy rady ze šesti, kteří byli proti bezpodmínečné kapitulaci a kteří stále trvali na tom, že nejdříve je třeba docílit nějakého ujištění ohledně budoucnosti, zvláště co se týče zachování „císařovy suverénní pozice“. A japonský lid se dozvědělo událostech v Hirošimě a Nagasaki až po válce. Zdá se, že když Rusko vyhlásilo 8. srpna válku a následujícího dne okamžitě vtrhlo do Mandžuska, ovlivnilo to urychlení konce téměř stejně a císařův vliv ještě více. 9. srpna se zúčastnil schůzky vnitřní vlády, kde upozornil na bezvýchodnost situace tak jasně a vyjádřil se natolik důrazně ve prospěch bezodkladného míru, že jeho tři oponenti se stále více přikláněli k tomu, že se podrobí, a shodli se na uspořádání „gozenkaigi“, shromáždění „starších státníků“, na němž se mohl císař rozhodnout s konečnou platností. Vláda mezitím oznámila v rozhlase, že je ochotna kapitulovat za předpokladu, že bude respektována císařova suverenita, což byl bod, o němž Spojenci v Postupimské dohodě z 26. července zlověstně mlčeli. Po určitém jednání prezident Truman s touto podmínkou souhlasil, což bylo významné zmírnění „bezpodmínečné kapitulace“.

I tehdy, 14. srpna, se na gozenkaigi názory značně rozcházely, ale císař věc vyřešil, když odhodlaně prohlásil: „Pokud již nikdo nemá, co by sdělil, vyjádříme náš vlastní názor. Žádáme, abyste s ním souhlasili. Zjišťujeme, že Japonsko zachrání už jen jedno jediné. To je důvodem k tomu, abychom učinili toto rozhodnutí a snášeli nesnesitelné a dovolili nedovolitelné.“ Poté rozhlas oznámil, že Japonsko kapitulovalo.

Použití atomové bomby pro dosažení tohoto výsledku nebylo fakticky nutné. Devět desetin japonského loďstva bylo potopeno nebo vyřazeno z bojů, vzdušné a námořní síly ochromeny, průmysl v troskách a zásoby potravin japonského lidu se rychle tenčily, takže jeho pád byl již jistý, jak prohlásil Churchill.

Zpráva amerického průzkumu strategického bombardování (US Strategic Bombing Survey) tento bod zdůraznila a dodává: „Doba, která uplynula mezi bezmocností armády a politickým přijetím nevyhnutelného, mohla být kratší, kdyby politická struktura Japonska dovolila rychleji a rozhodněji formulovat zásady státní politiky. Přesto se zdá být jasné, že i bez útoku atomovými bombami mohla vzdušná převaha vyvinout dostatečný tlak, jenž by vedl k bezpodmínečné kapitu­laci a zamezil by potřebě invaze.“ Admirál King, vrchní velitel námořních sil Spojených států, prohlásil, že už jen námořní blokáda „by Japonce vyhladověla tak, že by se podrobili“ - neměli by totiž dostatek ropy, rýže a dalších základních potřeb - „kdybychom jen chtěli počkat“. . Admirál Leahy má o zbytečnosti atomové bomby ještě důraznější mínění:

Použití této barbarské zbraně proti Hirošimě a Nagasaki pro nás nepředstavovalo ve válce s Japonskem žádnou materiální podporu. Japonci již byli díky účinné námořní blokádě a úspěšnému bombardování konvenčními zbraněmi poraženi a připraveni kapitulovat.

Proč tedy byla bomba použita? Byly pro to nějaké pohnutky kromě instinktivní touhy co nejdříve ukončit zabíjení amerických a britských vojáků? Objevují se dva důvody. Jeden odhaluje sám Churchill ve zprávě z porady s prezidentem Trumanem 18. července, která vyplynula ze zprávy o úspěšném testu atomové bomby a myšlenek, jež jim okamžitě vytanuly na mysli, například těchto:

... měli jsme se obejít bez Rusů. Konec války s Japonskem již nezávisel na tom, zda se tam nahrnou jejich armády. ... Nepotřebovali jsme je žádat o laskavost. O několik dní později jsem napsal panu Edenovi nótu: ,Je celkem jasné, že Spojené státy si v současné době nepřejí, aby se Rusko účastnilo války proti Japonsku.

Stalinův požadavek vyslovený na Postupimské konferenci - podílet se na okupaci Japonska - uvedl účastníky do velkých rozpaků a americká vláda se snažila vyhnout se této možnosti. Atomová bomba asi tento problém pomohla vyřešit. Rusové měli do války vstoupit 8. srpna, tedy o dva dny později.

Druhý důvod pro její uspíšené svrhnutí na Hirošimu a Nagasaki odhaluje admirál Leahy: „Vědci a ostatní chtěli provést tento test kvůli nesmírným sumám, které byly do projektu vloženy.“ Byly to dvě miliardy dolarů. Jeden vyšší důstojník podílející se na atomové operaci, jejíž krycí jméno znělo „Projekt Manhattan“, se o tomto bodě vyjádřil ještě jasněji:

Ta bomba prostě musela mít úspěch, když na ni bylo vynaloženo tolik peněz. Kdyby nesplnila očekávání, jak bychom vysvětlili ty obrovské náklady? Pomyslete na veřejný protest, který by následoval. .., Jak se čas krátil, pokoušeli se jistí lidé ve Washingtonu přesvědčit generála Grovese, vedoucího, Projektu Manhattan, aby od něj odstoupil, než bude příliš pozdě. Dozvěděl se totiž, že pokud neuspějeme, bude se to svalovat na něj. Všichni zainteresovaní pocítili obrovskou úlevu, když byla bomba dokončena a svržena.

O jednu generaci později bylo nicméně zcela jasné, že urychlené shození atomové bomby nepřineslo zbytku lidstva úlevu. 2. září 1945 podepsali zástupci Japonska na palubě americké bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu „kapitulační listinu“. Druhá světová válka tak skončila šest let a jeden den poté, co ji zahájil Hitlerův útok na Polsko, a čtyři měsíce po kapitulaci Německa. Bylo to formální ukončení, ceremonie ke zpečetění vítězovy satisfakce. Skutečný konec totiž nastal 14. srpna, kdy císař oznámil japonskou kapitulaci za podmínek stanovených Spojenci. Boje ustaly týden po svržení první atomové bomby. Ale i tak strašný úder, jenž vymazal město Hirošimu z mapy, aby demonstroval ohromnou sílu nové zbraně, pouze urychlil okamžik kapitulace. Ta již byla jistá a pro použití takové zbraně, v jejímž temném stínu od té doby žije celý svět, nebyla žádná skutečná potřeba.

Pramen:
Se souhlasem od pavels převzato z www.japonsko.tnet.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více