Syn nezámožného rolníka z Litohradů u Rychnova nad Kněžnou. Byl v pořadí sedmým dítětem z celkem jedenácti potomků Jana Vašátka (*19.9. 1834) a jeho druhé manželky Kristýny (*15.8. 1848). Po smrti otce (1885) žije Karel z matkou na výminku a správa rodinného statku přechází na jeho staršího bratra Jana. Obecnou školu navštěvoval v Solnici a jeden rok v Nebeské Rybné. Na základě svých studijních výsledků získal stipendium, založené jedním z jeho předků, které mu umožnilo studium na gymnáziu v Rychnově n.K. Po úspěšném absolvování gymnázia se rozhodl pro studium dějepisu a zeměpisu na FFUK. Následně je povolán k výkonu předepsané prezenční služby, kterou jako tzv. „jednoroční dobrovolník“ vykonal u 18. pěšího pluku v Olomouci a zakončil v hodnosti kadeta, čekatele důstojnické hodnosti. Po marných pokusech o získání místa středoškolského učitele a smrti své matky (1910) se rozhodl pro odchod do Ruska (9.3. 1911). V Rusku bydlí u svého strýce, též Karla Vašátka, ve Viliji ve Volyňské gubernii, který zde spravuje velkostatek a lihovar. Zde se připravoval na ověřující zkoušky, které by ho opravňovaly k výuce na ruských školách. Po úspěšném složení těchto zkoušek a roce práce na hospodářství svého strýce získal místo profesora na gymnáziu v Tiflisu. Zanedlouho se však rozhodl toto místo přenechat svému příteli Věcovskému a sám se vrátil k práci na statku svého strýce.
V čase vypuknutí války je stále v Rusku, a proto se záhy po vzniku České družiny rozhodl ke vstupu do jejích řad. Již 21.8. 1914 byl zapsán do 2. roty České družiny. I přesto, že během své služby v rakousko-uherské armádě získal hodnost kadeta, neuplatňuje svůj nárok na důstojnické výložky, které by mu v ruském prostředí službu výrazně ulehčily, a do řad České družiny vstupuje jako střelec (hodnost rovnající se vojínovi). Karel se zúčastnil slavnostní přísahy České družiny v Kyjevě na náměstí Bohdana Chmelnického před chrámem sv. Sofie konané 28.9. 1914. Krátce po této přísaze onemocněl, a proto je na frontu ke své jednotce odeslán až 14.11. 1914. Česká družina byla na frontu přemístěna již koncem října. Spolu s 2. rotou se podílí na řadě rozvědek v Haliči. Záhy byl povýšen do hodnosti jefrejtora (svobodníka) a bylo mu svěřeno velení četě. Za rozvědky byl 25.2. 1915 vyznamenám křížem sv. Jiří 4. stupně. Následně se právě jako rozvědčík výrazně vyznamenal při rozvědkách v Karpatech u slovenského Zborova. Zde se podílel i na převedení vetší části rakousko-uherského pluku č. 28 „Pražský“ do ruského zajetí (3.4. 1915). Jednalo se o tři prapory a část podpůrných jednotek. Za tuto činnost obdržel kříž sv. Jiří 3. stupně (9.6. 1915). Právě K. Vašátko se hlavní měrou zasloužil o vyvedení své půlroty z rakousko-uherského obklíčení po průlomu u Gorlice.
Dne 4.5. 1915 je přidělen ke štábu ruského 24. armádního sboru, i zde se vyznamenal. V noci 29.6. 1915 se jeho rozvědka zmocnila 32 rakouských vojáků a získala hodnotné informace. Dne 25.8. 1915 je vyznamenám křížem sv. Jiří 2. stupně a v červnu je za chrabrost vyznamenám i medailí sv. Jiří 4. stupně. 19.12. 1915 je povýšen do hodnosti četaře a převelen zpět ke „své“ 2. rotě České družiny. Zde se pod velením prap. Josefa Švece podílí na dalších rozvědkách na řece Ikvě (leden 1916). V únoru 1916 je Česká družina přeorganizována na Československý střelecký pluk, ve kterém Karel Vašátko působí jako instruktor pro výcvik nováčků v učebním oddílu pluku (od 11.2. do 9.4. 1916). 2.5. 1916 je převelen k 5. rotě pluku a 8.6. 1916 povýšen na paporščika. V červnu se stal velitelem tzv. české komandy (tlumočnický oddíl) v zajateckém táboře v Dárnici u Kyjeva. Tato jednotka se skládala asi ze 30 čs. dobrovolníků, kteří pro ruský štáb prováděli výzvědnou službu v řadách zajatců a zároveň se podíleli na získávání dobrovolníků pro čs. jednotky. Tuto funkci zastával v období brusilovské ofenzívy, kdy tímto táborem denně prošly tisíce zajatců. Zde se též setkal se svým bratrem Václavem, kterému pomáhal z vyřízením vstupu do čs. vojska.
5.11. 1916 je dočasně přidělen ke štábu právě se tvořící Čs. střelecké brigády a 15.12. 1916 je na svou vlastní žádost převelen zpět ke „své“ 2. rotě 1. čs. střeleckého pluku. Dne 15.5. 1917 je jmenován velitelem právě této roty. S touto jednotkou se zúčastnil slavné bitvy u Zborova, kde 2.7. vede útok 60 granátníků, tvořící první útočnou vlnu. Mezi 2. a 3. nepřátelskými zákopy byl těžce raněn střepinou granátu do temene hlavy. V této bitvě byl mimo jiné příslušníky naší jednotky raněn i jeho bratr Václav. Za bitvu u Zborova obdržel další tři vyznamenání, mezi nimiž byl i Soldatský kříž sv. Jiří, který byl udělován důstojníkům z rozhodnutí vojáků.
Zranění K. Vašátka bylo provizorně ošetřeno v ruské polní nemocnici v Tarnopoli a následně se léčil v kyjevské nemocnici. I poté ho však provázely velké bolesti a vlastně zůstal stále ohrožen i na životě. Právě při pobytu v Kyjevě opatřil pro svou 2. rotu zástavu, tuto při svém rozloučení se s jednotkou příslušníkům 2. roty 1. čs. střeleckého pluku předal. Poté odjel ke svému strýci, který musel opustit svůj majetek a nyní pracoval jako správce jednoho panství v okolí Kyjeva. V říjnu 1917 je povýšen na podporučíka.
I když se ze svého zranění vlastně nikdy nevyléčil a neustále trpěl velkými bolestmi a hlavu měl převázanou obvazem (chyběla mu část lebeční kosti), rozhodl se v únoru 1918 pro přesun do Francie spolu s naší legií. Zranění mu zabránilo v přidělení k bojovým jednotkám, a tak je od 18.4. 1918 převeden jako „děžurný generál“ ke štábu sboru. V této funkci se staral především o osobní věci našich vojáků, tato funkce by se dala charakterizovat jako funkce náčelníka osobního (personálního) oddělení. Při příležitosti výročí bitvy u Zborova (2.7. 1918) byl povýšen do hodnosti kapitána a posléze majora a v srpnu 1918 do hodnosti podplukovníka. Koncem roku se z důvodu svých stálých bolestí hlavy rozhodl pro operaci. Trepanace lebky mu byla provedena 6.1. 1919 v nemocnici v Čeljabinsku, bohužel následující den se nastaly komplikace a pplk. Karel Vašátko umírá 9.1. 1919 na zánět mozkových blan. Pohřben byl 12.1. 1919 na čeljabinském hřbitově vedle svého přítele plk. Josefa Švece. Na památku K. Vašátka je „jeho“ 2.rota 1. čs. stř. pluku pojmenována „Vašátkova“.
Karel Vašátko mimo jiné obdržel tato vyznamenání: kříže sv. Jiří 1.,2.,3. a 4. stupně, Řád sv. Stanislava 3. stupně s meči a stuhou, Medaili sv. Jiří 2., 3. a 4. stupně a Soldatský kříž sv. Jiří.
U příležitosti 5. výročí bitvy u Zborova mu byla v Lipovce odhalena pamětní deska. V roce 1933 byly jeho ostatky exhumovány, spolu s ostatky jeho přítele plk. J. Švece převezeny do Prahy a dne 1.10. 1933 slavnostně s pietou uloženy v Památníku osvobození na pražském Vítkově. Následující rok (1934) došlo k pojmenování královehradecké župy legionářské na „Župu pplk. Karla Vašátka“. Město Rychnov n.K. uctilo jeho památku přejmenováním jedné ze svých hlavních ulic na „ul. K. Vašátka“. Dne 28.7. 1935 byla v Solnici na domě, kde K. Vašátko bydlel, odhalena pamětní deska.
Nenávist nacistů vůči všemu českému se během II. světové války obrátila i proti ostatkům K. Vašátka, které spolu s ostatky plk. J. Švece a dalších bratrů legionářů byly v Památníku osvobození zničeny.
Závěrem bych rád poděkoval Pavlovi J. Kuthanovi za doplnění a upřesnění mého předchozího pokusu o sepsání životopisu pplk. Karla Vašátka.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více