Poppy Day

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 34.911

Praha, Olšanské hřbitovy 14. 11. 2004

Symbolem vzpomínkové slavnosti, které se říká "Poppy Day", je květ vlčího máku. Připomíná, že ve válečných dobách se na neobdělaných polích dařilo jen tomuto planému kvítku. Kvítek vlčího máku pak nechybí snad v žádné klopě zúčastněných…
Jak jsem se v dostupné dokumentaci dočetl, Poppy Day se začal v České republice slavit deset let po Sametové revoluci, v roce 1999. Vloni na podzim mi do toho bohužel něco vlezlo. Letos jsem byl ale pevně rozhodnutý a všechny plány jsem tomu podřídil, akce se zúčastnit...

Reklama

Vybaven jako vždy foťákem, vyrazil jsem do ranního mrazu a přepravil se vlakem do Prahy, jako obvykle s určitou časovou rezervou, kterážto se nakonec ukázala býti jako vždy potřebná. Nedělní autobusy a tramvaje totiž jak známo jezdí v poněkud prodloužených intervalech. Běžného Pražáka by to snad rozlítilo, někoho možná překvapilo, znaje dopravně podnikatelských poměrů jsem však s tímto počítal a dorazil tak k Olšanům s drobným předstihem, ježto jsem následně využil k požití snídaně v „bufíku“ benzínky öMV. Tam jsem také potkal několikero kamarádů "Legionářů", takže se pak šlo i trochu veseleji. K oddělení hřbitova, věnovanému padlým příslušníkům ozbrojených sil Velké Británie a zemí Commonwelthu došli jsme na minutu přesně...

Celý vzpomínkový pietní akt nebyl v podstatě nijak složitý a trval poměrně krátce. Nijak mu to však neubralo na vznešenosti a kráse. Kolem velkého kamenného pomníku ve tvaru kříže se nejprve rozestoupili slavnostní hosté - vojenští přidělenci Velké Británie, Kanady, Austrálie a dalších zemí Britského společenství, viděli jsme zástupce Indie, Ghany a Jihoafrické republiky, dále pak Poláky, Maďary, za Českou republiku se dostavil ministr obrany Kühnl a několik vysokých důstojníků generálního štábu AČR (kupodivu, není časté, aby se zúčastňovali jakýchkoliv akcí...). Poté přednesl důstojný padre krátký proslov a modlitbu za oběti válek, s krátkým proslovem vystoupil i urostlý lehce prošedivělý důstojník britské armády, podle uniformy, šavle a ostruh nejspíš od jezdectva. Následovala minuta ticha, do něhož se nesly jen teskné tóny polnice a šumění okolních stromů. I ptáci, jako by podlehli atmosféře okamžiku a přestali zpívat. I okolní ruchy města, doprava, lidé, všechno jak by ztichlo...

Poté zástupci jednotlivých zemí, za pomoci příslušníků pěchoty a letectva, přistupovali jednotlivě k pomníku a ukládali zde věnce jako výraz úcty a díků. Závěrem zazněly státní hymny Velké Británie a České republiky. Musím tedy říci, že když do podzimního ticha Olšan zaznělo "God save the Queen" a "Kde domov můj", běhal mi po zádech ledový mráz...

Po skončení slavnostního ceremoniálu, zatímco zahraniční hosté navštěvovali místní kapličku, procházeli mezi náhrobky, aby vzdali čest a zavzpomínali na padlé, v mnohých případech i své příbuzné, zbylo mi trochu času na méně oficiální fotografování. Pořídil jsem pár zajímavých momentek a pak se také prošel v úctě mezi kamennými pomníčky, se jmény mnoha mužů z celého světa nebo i s nápisem "Victim of the war". Představoval jsem si jejich tváře a honily se mi hlavou samé složitosti. Když jsem pak pozoroval některé zúčastněné hosty, britské vojáky v nažehlených uniformách, ověšené vyznamenáními, říkal jsem si, že jsou to vlastně titíž lidé, jakým jsou náhrobky věnovány. Zajímavé bylo také pozorovat vznešené a uctivé chování oněch vojáků, ať již těch mladších, většinou sergeantů, nebo i starších urostlých důstojníků. Jejich vztah ke svým předkům, uchovávaný a neměnící se po dlouhá léta, předávaný potomkům z generace na generaci...

Jakým kontrastem pak bylo, když jsem odcházel ze hřbitova a zabloudil do oddělení věnovaného ruským a sovětským vojákům, padlým při osvobozování našeho území. Pamatuju si, ještě za hlubokého "totáče", když jsem chodil kolem s rodiči nebo s babičkou, krmit sýkorky a veverky, jak byl tento kousek hřbitova, posetý stovkami náhrobků, vždy uklizený a udržovaný. Tehdy to tedy byla z větší části (90%) politická záležitost, ale přesto mě nyní tak trochu zamrzelo, v jakém zanedbaném stavu se tato část hřbitova nyní nachází. Rusko nerusko, politika a předsudky stranou. Vždyť to taky byli jen obyčejní lidé...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více