Vývoj římského republikánského zřízení (6)

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 23.594

Vrcholná republika (367 - 100 př.n.l.)

Státní uspořádání, které vzešlo ze složitého období vnitřních sporů, už tvořilo základ toho, čemu se říká vrcholná (či klasická) římská republika. Od roku 287 př.n.l. byly prostřednictvím Lex Hortensia po občanských nepokojích (poslední secese) smazány veškeré rozdíly mezi plebeji a patriciji i oficiálně, čímž byl z větší části pouze právně uznán faktický stav. Jednu zásadní změnu však tento zákon přinesl - pravomoc zákonodárná nyní připadá i concilium plebis, jinými slovy plebiscita přijatá tímto shromážděním mají nyní platnost v celé římské společnosti. Zákony tak může přijímat jak comitia centuriata (předkládají konsulové), tak i concilium plebis (předkládají tribunové lidu; od tohoto okamžiku a nebo o něco později je však mohli plebejskému shromáždění předkládat i konsulové). Je to odraz velkých změn, ke kterým došlo po roce 367 př.n.l., kdy byly všechny úřady zpřístupněny plebejům. Končí dlouhé období, kdy plebejští tribunové lidu tvořili hlavně opozici patricijským vládcům, a situace se zcela mění - tribunové lidu se nyní stávají součástí vládnoucí vrstvy (nobility) a hájí její zájmy. Zhruba od roku 250 př.n.l. se tak stávají hlavními předkladateli zákonů a concilium plebis hlavní zákonodárnou silou římské republiky. (Dodám ještě, že to souvisí i s tím, že přijetí zákona na conciliu plebis nebylo vystaveno tolika náboženským a jiným formalitám jako na comitia centuriata).

Roku 267 př.n.l. byl zvýšen počet quaestorů na osm. Dva původní quaestoři dohlíželi na státní pokladnu a měli na starosti i vedení záznamů a dohled nad státními smlouvami (uzavíranými censory), dva vojenští putovali s armádou a starali se o její finance a čtyři noví byli umístěni do čtyř významných italských měst. Jejich původním úkolem bylo s největší pravděpodobností zastupovat zde římskou správu (byli umístěni v těchto oblastech: Ostie, přístav pár kilometrů od Říma; město Cale v Kampánii; neznámé město v italské Galii, což je území na jih od řeky Pád (italsky Po); čtvrtá oblast není známa).

Reklama

Přestává platit také pravidlo hovořící o tom, že jeden konsul musí být volen z řad plebejů a druhý z řad patricijů - i když první dvojice plebejských konsulů se úřadu ujala až roku 172 př.n.l.

Jak se Řím (a především oblast jeho vlivu) rozrůstal, narůstala znatelně agenda praetora jako dohlížitele v oblasti soudnictví. Roku 241 př.n.l. byl proto do seznamu úředníků přidán druhý praetor - praetor peregrinus. Měl na starosti soudní pře, ve kterých aspoň jedna strana nebyla římským občanem. Ten z kandidátů, který potřebný počet hlasů pro zvolení praetorem získal jako první, byl praetor urbanus (městský praetor), druhý zvolený získal titul praetor peregrinus a měl nižší postavení.

Když Řím po první punské válce (264 - 241 př.n.l.) získal na Kartágu své první území mimo Apeninský poloostrov - Sicílii - vzniká nový pojem římské správy - provincie. Provincie je dobyté území odvádějící Římu různé daně a poplatky a (na rozdíl od italských kmenů) nemá oficiální status římského spojence, nýbrž je Římu podřízena. Roku 238 př.n.l. Řím dodatečně Kartágu zabral navíc i Sardinii a Korsiku a ukázalo se, že nejvýhodnější bude do provincií posílat každoročně zvoleného správce. Od roku 227 př.n.l.tak byli namísto dvou praetorů každoročně voleni čtyři, přičemž třetí byl vyslán jako správce na Sicílii a čtvrtý na Sardinii a Korsiku. Po druhé punské válce (218 - 201 př.n.l.) si Řím postupně podmaňuje Hispánii (Pyrenejský poloostrov) a roku 197 př.n.l. jsou zřízeny úřady dalších dvou praetorů - jednoho pro Přední Hispánii (Hispania Citerior) a druhého pro Zadní Hispánii (Hispania Ulterior). Do provincií byli též vysíláni někteří ze zvolených quaestorů jako správci tamní pokladny a pomocníci praetora. Počet quaestorů se v této souvislosti postupně zvyšuje (nakonec až na 12).

Vzhledem k tomu, že počet římských provincií se během 2. století př.n.l. dále zvyšoval (146 př.n.l. - Makedonie a sev. Afrika; 133 př.n.l. - Malá Asie, 118 př.n.l. - Galia Narbonensis,...), a v Římě navíc vznikají nové soudní dvory zabývající se různými zločiny, jimž měli předsedat praetoři, a zřejmě i vzhledem k neustálým válkám v Hispánii (ta byla definitivně podrobena až v 1. stol. př.n.l.) je počet praetorů nedostatečný. Římané však tentokrát nesáhli k jeho zvýšení, nýbrž ke změně systému. Praetorovi spravujícímu některou z provincií, kterému končilo roční funkční období, mohla být udělena hodnost propraetora. V tom případě mu zůstávalo imperium (platné pouze pro danou provincii) a nebyl vysílán nový správce provincie. Zpočátku šlo pravděpodobně o opatření dočasné, s cílem umožnit praetorovi dokončit zadaný úkol, postupem času se však tento postup stal obvyklým. Propraetorovi teoreticky nepříslušelo právo ve své provincii začít válku, mohl však vést válku obrannou. Stejně se postupovalo v případě konsulů - po skončení ročního období v úřadě získával konsul titul prokonsula a imperium platné v jedné z neklidných provincií, kam nestačilo vyslat propraetora. Tyto provincie se mezi oba konsuly dělily buď dohodou, nebo losem (pokud konsul během svého mandátu vedl válku na určitém území a tato nebyla ukončena, zpravidla dostal přidělenu odpovídající provincii). Prokonsul měl právo ve své provincii vést i agresivní vojenské operace, považoval-li to za nutné. Tím, že správa provincií se svěřovala propraetorům a prokonsulům, byli praetoři uvolněni ke konání svých soudních povinností v Římě (mohli být stále sice hned prvního roku vysláni jako správci provincie, ale od této praxe se postupně zcela upustilo).

Pro doplnění uveďme, že titul prokonsula existoval už od roku 325 př.n.l. a byl ve výjimečných případech senátem udělen konsulovi, kterému vypršelo funkční období, zatímco vedl válku v čele vojska. Umožnil mu pokračovat v tažení a dokončit úkol. Základ samotného systému propraetorských a prokonsulských pravomocí byl položen během druhé punské války, kdy Římané měli jen na italském válčišti v poli současně zpravidla několik armád, neboť téměř každý rok stavěli novou. V čele původních pak často zůstávali jako velitelé ti konsulové a praetoři (nebo i diktátoři), kteří jim veleli minulého roku a jejichž úřad vypršel.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více