Spáry amerického orla VI

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 23.351

František Novotný je autorem “http://pes.internet.cz/21_0_0/965167200.html“>Mrožovin na Neviditelném psovi

Fiasko „čtyř strážníků

Dokud 2. světová válka neskončila, prezident Roosevelt se úzkostlivě vyhýbal jakýmkoli jednáním o poválečných hranicích či státních zřízeních. V prosinci 1941, kdy byl zle tísněn, Stalin jednat chtěl a připustil by i vrácení východního Polska a vyklizení pobaltských zemí, avšak s postupem Rudé armády na západ se jeho ochota vytratila až k nule.

Reklama

Roosevelt taková jednání pokládal za konstituování sfér vlivu a obnovení systému mocenské rovnováhy, což americká strategie, hluboce zakořeněná ve wilsonismu, neuznávala a co by degradovalo ušlechtilé zájmy, za něž šla Amerika do války. Prezident usiloval o něco, co mělo zabránit válkám v zárodku - o světový pořádek na základě kolektivní bezpečnosti, kterou by globálně jistili „čtyři strážníci“ v podobě USA, SSSR, Číny a Velké Británie.

Až nápadně to připomínala „Alianci čtyř“ vídeňského kongresu z roku 1815. S tím rozdílem, že Metternichův systém byl založen na skutečné mocenské rovnováze kompatibilních partnerů, což neplatilo jak o stalinském Rusku, které oddělovala od anglosaských mocností hluboká ideologická propast, tak o Číně, kulturně odlišné a mocensky bezvýznamné.

Nicméně Roosevelt upozornil Churchilla, že USA do dvou let po skončení války opustí Evropu a demobilizují - měl se opakovat rok 1918. A skutečně v červnu 1947 US Army čítala pouze 684 000 mužů, letectvo 306 000 mužů, US Navy 484 000 příslušníků a námořní pěchota byla redukována na 92 000 mariňáků.

Při jednáních Velké trojky Roosevelt prosazoval pouze abstraktní mechanismy, které měly zajistit mír prostřednictvím Spojených národů a „čtyř strážníků“ (principu Rady bezpečnosti). Avšak sen, na němž nemocný prezident až do konce lpěl, vytvořil ve východní Evropě mocenské vakuum, kam po roce 1945 bezostyšně vtrhl SSSR v duchu tradic carského imperialismu.

Rooseveltův nástupce Truman relativně dlouho držel původní linii, ani on nebyl ochoten přistoupit na Churchillovo tvrzení, že se Stalinem je nutno jednat na základě odměn a trestů (jako dnes není ochoten na totéž přistoupit francouzsko-německý tandem v případě Saddáma Husajna), avšak Stalinova brutalita, s níž vytvářel z podmaněných satelitů nárazníkové pásmo, ho rychle „vyléčila“.

Paradoxně, když se Amerika takto vrátila do hry, výsledkem byly právě ty sféry vlivu, jimž se Roosevelt za války tak usilovně bránil. Jenže v mnohem horší výchozí pozici - se sovětskými armádami na Labi a Dunaji.

Trumanova doktrína

Je příznačné, že USA dospěly k účinným strategiím nikoli tehdy, když v čele státu stáli intelektuálové, pro něž je myšlení profesí, ale „druhořadé“ mozky. Oproti Rooseveltovi, vychovávanému pro vysokou politiku v intelektuálním prostředí východního pobřeží, byl Truman maloměšťák ze Středozápadu s podprůměrným středoškolským vzděláním. Záhy se stal cílem posměšků amerických intelektuálů - stejně jako později Reagan, Bush starší a dnes Bush mladší, který taktéž nevyniká vzdělaností.

Reklama

Ke správnému pochopení Stalinova režimu přispěl především „Dlouhý telegram“ - raport bezvýznamného amerického diplomata Georgea Kennana z ambasády v Moskvě. Dokázal, že třenice mezi USA a SSSR nejsou produktem nedorozumění, jak se stále naivně Trumanova administrativa domnívala, ale mají základ ve fundamentálně rozdílném pohledu na svět a že SSSR představuje hlavní bezpečnostní hrozbu USA. Jenže SSSR byl členem nejen OSN, ale i stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta.

Tato situace pak vedla k „vyautování“ OSN z oblasti, kde se skutečně rozhodovalo. OSN tak nikdy nepřispěla ke globálnímu míru, ani nedokázala ukončit studenou válku, když veškeré globální otázky se řešily bilaterálně mezi USA a SSSR. OSN se tak stala učebnicovým příkladem jalovosti jakéhokoli systému kolektivní bezpečnosti, neboť i k pokroku při odzbrojování a zmenšování hrozby jaderných zbraní docházelo opět na půdě bilaterálních jednání, kde se vždy kalkulovalo se základní geopolitickou poučkou rovnováhy síl.

OSN či jakákoli jiná organizace kolektivní bezpečnosti může fungovat jedině za předpokladu, že ji tvoří stejnorodé státy s týmiž civilizačními hodnotami, k čemuž má OSN dnes ještě dále než v dobách svého vzniku. Pokud se tedy někdo odvolává na kolektivní bezpečnost - kupříkladu aby RBSE nahradila NATO - činí tak buď z naivní neznalosti, anebo z vlastního strategického záměru, který má ohrozit stabilitu (západního) světa.

Pro americkou veřejnost bylo nestravitelné opustit představu, že USA jsou nositelem morálních univerzálních zásad, a proto ve své doktríně prezident Truman hovořil v tradičním wilsonovském duchu „o zápasu mezi dvěma způsoby života“, o boji mezi demokracií a terorem. Vyhlásil, že USA budou pomáhat svobodným a nezávislým státům udržet svobodu, a že tedy jednají podle Charty OSN.

Přistoupením k Bruselskému paktu, který po komunistickém puči v Československu vytvořily některé západoevropské státy, pak USA porušily svoji zásadu nevázat se ve vojenských blocích. Avšak i členství v NATO muselo být zaobaleno do moralistické rétoriky.

Trumanovou doktrínou zadržování komunismu Amerika vyzvala Sověty na mravní souboj, čímž jednou provždy znemožnila onu verzi reálpolitiky, které Stalin rozuměl nejlépe, dovoluji si parafrázovat Kissingera. Zde je kořen stále platného amerického strategického myšlení, které nám tak dává zabrat v chápání amerického přístupu k Iráku a vůbec k islamistickému terorismu. USA jako obchodní impérium nežádají po okolním světě či jiných mocnostech územní zisky či vytváření zóny satelitů - požadují něco mnohem závažnějšího - kompatibilitu okolního světa, aby s ním mohly obchodovat podle jednotných pravidel. Toto nazývají univerzálními zásadami, které se snaží prosadit a které jsou totožné s hodnotami západní civilizace (tržní ekonomika, individuální svoboda, svobodný obchod, právní stát) a s nimiž nejsou ochotny v žádném případě obchodovat či vyměňovat za nějaké mocenské výhody, sféry vlivu atd.

Tento „právní“ přístup, kde slovo je zákonem, nemohl Stalin nikdy pochopit, stejně jako ho nemůže pochopit Saddám, Kaddáfí a jakýkoli ryze geopoliticky uvažující diktátor - a je těžko ke strávení i v Evropě. Americká strategie se dlouho zdá být „měkkou“, když při identifikaci nepřítele produkuje mocenské vakuum, ale jakmile jednou svého geopolitického protivníka zařadí jako morální ZLO, je nesmlouvavá a tvrdě jde za absolutním zničením tohoto „zla“. Jestliže tedy SSSR porušil své závazky, své „slovo“ - např. pučem v Československu v únoru 1948 - které pro Stalina bylo jenom standardní diplomatickou lstí v zájmu státu - nemohl se dočkat slitování a jeho říše jako říše zla musela být zničena - bez ohledu na to, jak dlouho to mělo trvat.

Reklama

Americký strategický přístup má sporné aspekty. Neumožňuje kompromis, taktizování za účelem zmenšení protivníkovy sféry vlivu či směnu mocenských pozic, mocenský kšeft - např. komunistické vyklizení Československa za americké vyklizení Jižní Koreje po korejské válce - a klade obrovité požadavky na zdroje (ale i na zdroje protivníka - a v tom je tajemství rozpadu sovětské říše).

Trumanovou doktrínou a vytvořením NATO se USA zavázaly k věčnému zápasu, k nekonečným konfliktům podle takových pravidel hry, která přenechávají iniciativu protivníkovi a omezují úlohu Ameriky na posilování zemí na téže straně barikády, abych opět parafrázoval Kissingera.

Trumanova doktrína zavedla do americké strategie klasickou politiku zájmových sfér a umocnila paradox této strategie - USA se stále a stále pokoušejí rozbít geopolitický charakter světa, přičemž ke svému počínání začaly po 2. světové válce používat geopolitické metody, když „náhradní“ selhaly. To pochopitelně mate ještě více než klasický wilsonismus a umocňuje dojem, že se jedná o americké pokrytectví.

Epocha globální angažovanosti

Naštěstí pro Západ se Spojenci za 2. světové války dohodli na vytvoření okupačních zón (v době, kdy Stalin ještě netušil, jak daleko na západ postoupí) a odsun amerických vojsk se protáhl do období, kdy Amerika pochopila, že samotná Velká Británie by na vytvoření rovnováhy v Evropě nestačila. Toto vytváření rovnováhy pak v Trumanově doktríně dostalo název „zadržování komunismu“.

Americké okupační jednotky byly i v Japonsku, kde se zdařilo americké ideály o šíření univerzálních zásad opravdu realizovat. Za americké patronace se Japonsko stalo demokratickým státem, formálně konstituční monarchií, a po zapojení do globálních obchodních vztahů i ekonomickou velmocí, aniž by se vzdalo své kultury. Jedinou cenou, kterou za porážku zaplatilo, byly americké základny. Japonsko je tak vzorem, jak si USA představují zapojení „vazala“ do svého obchodního impéria na principu globální sítě základen.

Japonské základny pak sehrály důležitou roli v korejské válce. Trumanova doktrína přenechávala iniciativu protivníkovi, který si mohl zvolit nejpříhodnější místo konfrontace. Na návrh severokorejských komunistů Stalin souhlasil, aby se jím stal Korejský poloostrov. V červnu 1950 vpadla severokorejská armáda do Jižní Koreje, která stála mimo obrannou linii vytyčenou USA v Asii, což zřejmě vedlo Stalina k tomu, aby to „zkusil“.

Jelikož SSSR od ledna 1950 bojkotoval zasedání Rady bezpečnosti na protest proti Tchaj-wanu, který seděl na „čínském“ křesle, podařilo se konflikt internacionalizovat. Rada bezpečnosti označila Severní Koreu za agresora a USA se mohly zapojit do války pod egidou OSN (tato „šťastná“ výjimka jenom potvrzuje pravidlo o neúčinnosti kolektivní bezpečnosti).

Výsledkem tříletého válečného utrpení byl návrat ke statu quo a znechucení americké veřejnosti. Konflikt byl také vodou na mlýn odpůrcům Trumanovy doktríny. Patřil k nim i známý novinař Walt Lippmann, který předpověděl neúspěchy politiky zadržování, neboť jenom reaguje na události. Lipmann varoval i před skutečností, že pro vytvoření hráze proti komunismu budou muset USA využít pomoci pochybných diktátorských režimů a podporovat je, čímž zavdají důvod ke kritice svých morálních principů (oblíbené téma dnešních levičáků).

Z levého gardu zaútočil Henry Wallace, poslední Rooseveltův viceprezident. Stal se tvůrcem radikální kritiky, jež po celou studenou válku kladla morální rovnítko mezi americké a sovětské činy. Trumanova interpretace, podle níž se jednalo o konflikt mezi demokracií a diktaturou, je čirou smyšlenkou, tvrdil - jsou to jsou Britové, kteří chytře navádějí naivní Američany, aby jednali v jejich zájmu.

Amerika nemá právo nikde na zeměkouli zasahovat a obrana proti komunismu je legitimní jenom se souhlasem OSN, tvrdil dále Wallace, přestože SSSR měl v OSN právo veta. Komu se zdají Wallaceho názory povědomé, tak se nemýlí. Dodnes tvoří argumentační arsenál „legitimistů“ a na margo Iráku zaznívají nejen z úst radikálních kritiků, ale i z Paříže a Berlína. Pokud jimi ale někdo argumentuje, třeba ve variantě, že preventivní útok na Irák přinese nevinné oběti, klade dnes morální rovnítko mezi činy USA a Iráku a tím staví demokracii na úroveň diktátorského režimu, který už teď má na svědomí asi 1,5 milionu nevinných obětí a každým dnem k nim přidává další.

Za vietnamské války, která jenom promyšleněji opakovala scénář korejský, se opozice opřela o jiný Wallaceho názor. V mezinárodních vztazích by měly platit tytéž mravní principy jako v soukromém životě, a pokud předsudky, nenávist a strach nevymýtí ve vlastní společnosti, nemají USA žádné morální právo intervenovat v zahraničí, hlásal Wallace. (Příklad - dokud v USA existuje rasová segregace, nemohou nic namítat proti stalinským gulagům.) Tuto rétoriku pak převzalo široké hnutí odpůrců vietnamské války a je živá i dnes - k její internacionalizované mutaci patří tvrzení, že když USA nic nedělají např. proti čínské okupaci Tibetu, nesmějí nic podniknout ani proti Saddámu Husajnovi.

H. Kissinger k tomu poznamenává: Země, která považuje za zkoušku své zahraniční politiky svoji mravní dokonalost, nedosáhne ani dokonalosti, ani bezpečnosti.

Vietnamskou válku prohrály USA doma a nikoli na bojišti. Kennedy a po něm Johnson nedokázali sjednotit obraz nepřítele s morálním zlem a americká veřejnost si vynutila vyklizení Jižního Vietnamu v okamžiku, kdy bylo vojenské vítězství po letech trpkých bojů na dosah ruky. Ačkoli Severovietnamci nedobyli pevnost Khe Sanh, která se měla stát novým Dien Bien Phu, a také ofenziva Thet, zahájená 30. ledna 1968 selhala, když jak Saigon - do něhož infiltrovalo tisíce severokorejských vojáků v přestrojení za rolníky a se zbraněmi propašovanými v pohřebních autech a v autech vozících prádlo - tak Hue a Cholon zůstaly v rukou Američanů a jihovietnamských vojáků. Ofenziva ale otřásla veřejným míněním doma, jež přimělo americké politiky zahájit pařížské rozhovory. Ty vedly v roce 1970 k vyklizení Jižního Vietnamu, který v roce 1975 padl do rukou komunistům. A je opět příznačné, že pacifisté, kteří po celém světě demonstrovali proti „špinavé“ válce ve Vietnamu, ani nešpitli, když pak z Jižního Vietnamu před komunistickým terorem prchalo statisíce zoufalých lidí.

Po Vietnamu se americká strategie zadržování komunismu dostala do krize, jak předvídal Walt Lippmann. Poučené USA z ní vybředly za pomoci moderních technologií - informačních a kosmických. Tentokrát svou šanci nepustily z ruky, jak se to stalo v případě technologie jaderné.

Myšlení o nemyslitelném

Pokud by USA uvažovaly „evropsky“, mohly v roce 1945 diktovat světu své podmínky a úspěšně tlačit na Stalina, který si byl dobře vědom, co znamená jejich vlastnictví atomové pumy. Místo toho nabídly atomovou energii ke zmezinárodnění, avšak SSSR tento návrh na půdě OSN vetoval, neboť pod mezinárodní kuratelu by se dostal i jeho vlastní program výroby jaderných zbraní.

Mezi lidmi je všeobecně zakořeněna představa, že hromadění zbraní vždy musí vyústit ve válku, a že tedy hromadění zbraní jaderných povede k válce jaderné. O tento tak logicky znějící a přitom zcela chybný postulát se opřela, bohužel, i řada vynikajících vědců, jako byl Albert Einstein a lord Russel, který v roce 1957 stanul v čele Pugwashského hnutí bojovníků za mír.

V šerověku lidstva tomu tak bylo, zbraně se hromadily před válečným tažením, avšak již Římané objevili odstrašující úlohu plného arsenálu a dospěli ke rčení „připravuj válku, chceš-li mír“. Dějiny jim daly za pravdu - mocenská rovnováha, která je základem míru, se sice může ustavit na různé úrovni zbrojních hladin, ale logicky je stabilnější při vyšších úrovních, kdy je obtížnější získat převahu a rovnováhu narušit. (Máte-li ve výzbroji jedno dělo, výrobou dalšího zvýšíte svůj arsenál o 100 %, máte-li jich ale 100, zvýšíte arsenál jenom o 1 %.) Ohromná ničivá síla atomové pumy, hned dvakrát demonstrovaná v Japonsku, pak v Evropě eliminovala Stalinovu převahu v konvenčních zbraních, nastolila mocenskou rovnováhu mezi NATO a Varšavskou smlouvou a zabránila, aby se na tomto kontinentu studená válka změnila v horkou.

Mírové hnutí vědců tedy demonstrovalo pozoruhodnou neznalost strategického myšlení. Když usilovali o mír, mělo právě jim přednostně záležet na mocenské rovnováze, avšak obránci míru si počínali zcela opačně - kdyby se realizovaly jejich snahy o zrušení a zákazu jaderných zbraní, získal by SSSR mocenskou převahu díky konvenčním zbraním a nebezpečí války by bylo velmi akutní. Toto velice přesně chápali kremelští stratégové, kteří mírové hnutí okamžitě zařadili do svého arsenálu propagandistických zbraní a zapřáhli výkvět světové vědy do své ideologické káry.

Mocenskou rovnováhu a tudíž odvrácení „horkého“ konfliktu v atomové éře zajistili úplně jiní myslitelé. V prvé řadě k nim patřil fyzik a ekonom Herman Kahn, který ve svých převratných pracích „O termojaderné válce“ (1960) a „Myšlení o nemyslitelném“ (1962) použil nové strategické metody založené na teorii her význačného matematika Johna von Neumanna. Na základě „přehrávání“ různých scénářů Kahn dospěl k názoru, že rovnováhu strategického odstrašování je možno stabilizovat na principu hrozby „odvetným úderem“. Jeho knihy nejen poskytly vodítka americkým stratégům, jak zacházet s jaderným arsenálem, aby stabilizoval mocenskou rovnováhu, ale byly i důležitým stabilizačním signálem pro SSSR, jímž byl mezi globálními rivaly navázán velice specifický dialog. Pokračoval odzbrojovacími konferencemi a umožnil udržení mocenské rovnováhy i na nižších zbrojních úrovních - až do sovětského kómatu.

Je typické, že Kahnovo dílo vyvolalo hluboký odsudek v intelektuálních kruzích a sám autor byl z těchto kruhů vyobcován - obdobně jako dnes Huntington za knihu o možném střetu civilizací. Přitom Kahn své knihy napsal právě proto, aby jadernému konfliktu zabránil (což se mu skvěle zdařilo), jako se i Huntington snaží zabránit hrozící civilizační válce. Důvody odmítání jsou tytéž - mnozí inteligentní a čestní lidé se odvažují tvrdit - a svá tvrzení také hájit - že přemýšlet o jaderné válce je nemorální, a psát o tom je ještě nemorálnější... nejsme ochotni se podívat skutečnosti do očí a svůj odpor k termonukleární válce přenášíme i na práce jí se týkající, postěžoval si Herman Kahn.

V roce 1965 k tomu švýcarský politolog Urs Schwarz připojil: Příčinou odmítání teoretických úvah tohoto druhu byl nejen odpor k myšlence na tento mimořádně strašlivý druh války, nýbrž i všeobecný postoj k válce, pro který je typická stálá snaha vymýtit válku z myšlení vůbec.

A to platí i pro dnešní dobu, pro naše ne-myšlení o terorismu a o irácké krizi.

Psáno v Praze 5. až 10. 3. 2003.
Zdroje:
H. Kissinger, „Umění diplomacie“
M. Matloff, „Dějiny americké armády“
G. B. Tindall, D. E. Shi, „Dějiny USA“
Douglas Welsh, „Úplná historie vietnamské války“
Urs Schwarz, „Strategie včera, dnes a zítra“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více