Metternich

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 43.681

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Dne 15. května 1773 se generálnímu guvernérovi Porýní Metternichovi narodil syn Klemens Lothar Wenzel. Pokud bychom použili dnešní národnostní kritéria, byl budoucí ministr zahraničí a rakouský kancléř Němec, avšak Porýní spravovali Habsburkové, takže rodina patřila k rakouským vysokým správním úředníkům a mladý Klemens mluvil lépe (a radši) francouzsky než německy. Patřil k racionalistickým dítkům osvícenství, souzněl s Voltairem i Kantem, liboval si v mravních poučkách a ve vybroušených epigramech, jimiž deptal protivníky. V roce 1824 napsal Wellingtonovi - již dlouho je pro mne Evropa patrie, takže dnes by nepochybně patřil k horlivým stoupencům sjednocující se Evropy.

Sukničkář

Reklama

Rakousko poprvé navštívil jako třináctiletý a v této zemi se usadil až jako sedmnáctiletý. Vyrostl v krasavce, který snadno lámal ženská srdce. Současníci ho popisují jako vysokého, štíhlého modrookého kadeřavého blondýna, který svých fyzických kladů bezostyšně využíval - řečeno slovy ruského diplomata Karla Nesselrodeho byl skoro pořád zamilovaný. Své zálety si uměl vychutnat, miloval tajné schůzky v kočárech a strašidelných jeskyních a rád šplhal za měsíčního svitu do oken, pro něho otevřených v prvních patrech příslušných domů.

A že to nebyla okna ledasjaká. V době, kdy po prohrané bitvě u Slavkova bylo Rakousko vydáno Napoleonovi na milost a nemilost, si dopřál milostné aféry s manželkami dvou Napoleonových nejmocnějších generálů, z nichž jednou byla císařova milovaná nejmladší sestra. Další milenka a taktéž manželka francouzského maršála Laura Junotová o něm napsala, že vystupoval s nebývalou elegancí jako velký gentleman. K jeho trofejím patřily i dámy z vysoké ruské šlechty. S Kateřinou Bagrationovou, dcerou ruského generála, jenž byl smrtelně raněn v bitvě u Smolenska, měl dokonce nemanželské dítě. Tím podráždil cara Alexandra I., který se taktéž ucházel o přízeň krásné kněžny Bagrationové - a znovu cara pokořil, když ho předešel u neméně krásné a vzdělané kněžny Vilemíny Zaháňské. Tato emancipovaná a osvícensky vychovaná dáma, kterou známe z „Babičky“ Boženy Němcové (a možná byla tetou autorky), se pak stala Metternichovou oficiální milenkou a pomocnicí v jeho diplomatické práci (proto se na Ratibořickém zámku uskutečnila neoficiální schůzka rakouského císaře a ruského cara).

Základní zkušenost

Metternich si uměl získávat nejen přízeň žen, ale i pomazaných hlav. Za cenu servilnosti se stal důvěrníkem rakouského císaře Františka II. a díky tomu se i stal nejdéle sloužícím ministerským předsedou v dějinách - do oficiální rezidence na vídeňském Ballhausplatzu se nastěhoval 28. listopadu 1809 a vydržel tam až do března 1848, kdy ho vyhnal vzbouřený lid.

Bylo by příliš snadné pokládat Metternicha za reakcionáře. Spíše byl, v dnešním slova smyslu, konzervativec. Jako dítě měl radikálního vychovatele a navštěvoval svobodomyslnou universitu ve Štrasburku. Nesouhlasil s nevolnickými dávkami a snažil se o omezení centralizované ústřední mašinérie habsburského státu. Nicméně nejvíce ho ovlivnily revoluční ukrutnosti, jež spatřil v mládí. V roce 1789 se stal svědkem revolučního převzetí moci a ve svých memoárech napsal: Obklopen množstvím nezajímavých lidí, kteří si říkali lid, jsem byl u toho, když opilá chátra zplundrovala radnici ve Štrasburku.. Také jeho statky a majetek jeho ženy byly vyrabovány, zkonfiskovány, vráceny a znovu vyrabovány a Metternich hleděl na všechno to ničení, plenění, vypalování a zbídačování lidí, v jejichž jménu se všechno dělo.

V jakési časové zkratce tak Metternich získal zkušenost se sociálním inženýrstvím, kterou si ve 20. století museli lidé protrpět v několika pokoleních. Získal hluboký a trvalý odpor proti všem násilným změnám, neboť díky břitkému intelektu odhalil, že sebevíce ušlechtilý cíl nemůže být ničím jiným než snůškou prostředků, které k jeho dosažení byly použity. A pokud jsou tyto prostředky špinavé, je špinavý i cíl.

V žádném případě nebyl Metternich nepřítel ústavy a omezený zastánce absolutistického režimu. Souhlasil s ústavním zřízením, pokud vzniklo přirozenou cestou a bylo posvěceno tradicí - jako v britském případě. Naopak byl skálopevně přesvědčen, že ústavní systém nelze exportovat, v čemž by si notoval s nynějším českým prezidentem Klausem. V tomto aspektu se mýlil - nevzal v potaz objektivní společenský trend, pracující ve prospěch těch režimů, které poskytují lidem větší míru individuální svobody a možnosti podnikat. Na rozdíl od současných politiků získal svoje základní životní postoje ještě před průmyslovou revolucí a nemohl reflektovat společenský vývoj v USA, kde je právo „hledat si štěstí“ zakotveno přímo v ústavě.

Reklama

Byl typickým mužem statu quo. Přál si, aby si každý podržel to, co má a aby si každý mohl být jist svým majetkem - od králů až po sedláky. Nacionalismus považoval za velké a hlavně zbytečné zlo a dokonce si nebyl jist, jestli něco jako „národ“ vůbec existuje. Jazyk, rasa a cítění nemusejí být jedinými sjednocujícími činiteli, tvrdil a dodával, že ve skutečném životě většina mužů a žen bývá šťastnější pod vládou dědičného panovníka, který dbá na své povinnosti a na jejich stará práva.

Diplomat a politik

Metternichova hvězdná hodina udeřila na mírovém kongresu, který zasedal ve Vídni od září 1814, aby po napoleonských válkách dal Evropě novou tvář. Kníže Metternich byl tedy hostitelem a během jednání mohl konzultovat se svým panovníkem. Ruský car Alexandr I. se dostavil osobně, Británii zastupoval ministr zahraničí lord Castlereagh a restaurovaného Bourbona na francouzském trůnu Talleyrand, který dokázal sloužit čtyřem diametrálně rozdílným režimům, takže dnešní postkomunističtí převlékači kabátů jsou proti němu pouzí žabaři. Pruský král vyslal knížete von Hardenberga.

Rozhodující roli při jednání sehrál tandem Metternich - Castlereagh (při kibicování Talleyranda). K prvnímu setkání obou státníků došlo v hospodě „U tří králů“ v Basileji v lednu 1814 a stalo se základem přátelství, jež trvalo až do Castlereaghovy smrti. Oba muži pak vytvořili koncepci „Evropského koncertu“ na základě mocenské rovnováhy. Po vídeňském kongresu zažila Evropa doposud nejdelší mírové období v dějinách. K válce mezi velmocemi nedošlo po 40 let (dokud v roce 1854 nevypukla krymská válka) a po dalších 60 let se tolikrát zkoušený kontinent vyhnul alespoň všeobecné koaliční válce.

Ve Vídni vznikl jakýsi prasystém kolektivní bezpečnosti, který uspěl proto, že všichni signatáři uznávali společné hodnoty (což dnes chybí OSN). Byla zde rovnováha nejen mocenská, ale i mravní. Metternich a Castlereagh se shodli i v tom, že poražená Francie (i přesto, že během zasedání se Napoleon vrátil z Elby a jeho „100 dní“ odtroubila až porážka u Waterloo) musí být na kongresu respektována jako rovnocenný partner, aby mezinárodní řád, který z kongresových zasedání vzejde, mohl být všemi považován za spravedlivý. O 100 let později pak v tomto ohledu katastrofálně selhala versailleská smlouva, přestože Wilsonovy zásady zahraniční politiky se, kupodivu, od Metternichových příliš nelišily.

Stejně jako později americký prezident i Metternich věřil, že povaha domácích institucí určuje mezinárodní chování státu. Lišili se jen ve znaménku - jestliže Wilson předpokládal, že demokracie samou svojí podstatou budou mírumilovné, Metternich se totéž domníval o monarchiích a demokracie pokládal za nebezpečné a nepředvídatelné. Metternich tedy sázel na legitimitu korunovaných hlav starodávných dynastií, v nichž viděl záruku, že zachovají alespoň základní strukturu mezinárodních vztahů. Rakouský kancléř měl hlubokou nedůvěru k vytváření práv cestou zákona, podle něj „práva“ vycházejí z podstaty věci.

Podstatným a mistrovským kouskem Metternichovy diplomacie pak bylo, že rakouský kancléř přesvědčil oba nejbližší spojence, Prusko a Rusko, z nichž každý současně představoval pro rakouské impérium geopolitický risk, že revoluce představuje nebezpečí, které je pro každého z nich větším nebezpečím než vzájemné strategické ohrožení. Rakousko, které šlo v napoleonských válkách od porážky k porážce, si tak díky Metternichově obratnosti prodloužilo existenci o 100 let.

Metternich prokázal až udivující jasnozřivost v odhadu ruské expanzní strategie. Okamžitě po porážce Napoleona v Rusku, ještě než se ruští kozáci dostali do střední Evropy, Metternich pochopil, že Rusko představuje dlouhodobou hrozbu. Proto podmiňoval rakouskou účast na na protinapoleonské koalici vypracováním závazných plánů, které by stanovily válečné cíle spojenců - slučitelné s rakouskými zájmy. Byl to přesně opačný postoj, než který za 2. světové války zaujal Roosevelt. Jeho odkládání válečných cílů, slučitelných se zájmy USA, až na dobu po bezpodmínečné kapitulaci pak Stalinovi otevřelo cestu k Labi a Dunaji - i do Vídně, kde se Metternich musel obracet v hrobě.

Spolu s Castlereaghem rakouský kancléř věřil, že jenom silná střední Evropa je zárukou evropské stability. Jako v ruském případě i zde jasnozřivě tušil, že rozbití střední Evropy a podunajského prostoru na národní státy uvolní cestu jak Rusům na západ, tak Němcům na východ. To byl důvod, proč učinil z Rakouska „žalář národů“, jako univerzalista a politik uvažující v geopolitických dimenzích nacionalismus prostě nechápal.

Aliance čtyř a Svatá aliance

Reklama

V protikladu k obecně rozšířenému mínění na vídeňském mírovém kongresu vznikly smlouvy dvě. Alianci čtyř vytvořily Velká Británie, Prusko, Rakousko a Rusko, Svatou alianci tzv. „východní“ dvory - Prusko, Rakousko a Rusko.

Aliance čtyř měla držet na uzdě Francii, na niž se pohlíželo začátkem 19. století jako na Německo o 100 let později. A také ji udržela až do doby, kdy se nekoncepční politikou Napoleona III. dostala do izolace. Kdyby se místo Společnosti národů ustavila obdobná aliance vítězů v roce 1918, možná by si Evropa a s ní celý svět ušetřil utrpení 2. světové války. Svatá aliance měla jiné poslání a tedy i jiný charakter. Navrhl ji ruský car, který se nemohl zbavit přesvědčení, že je povolán k vytvoření nového světového pořádku, založeného na náboženství a konzervativních hodnotách. Ve Vídni vyrukoval s reformou mezinárodního systému, jež měl být založen „na vznešených pravdách věčného náboženství našeho Spasitele“.

Odmítnout tento blouznivý nápad nešlo, na to měl car příliš mnoho vojáků, a tak se Metternich ujal přepracování tohoto bláznivého návrhu. Z náboženského imperativu pak v něm zbyl závazek, že signatáři udrží v Evropě vnitropolitický status quo. Bylo to poprvé v moderních dějinách, kdy se evropské mocnosti usnesly na společném poslání. A navíc ve Svaté alianci měl Metternich nevyzpytatelného a vrtkavého Alexandra I. pod kontrolou.

Je typické pro britské pojetí zahraniční politiky, že se lord Castlereagh členství ve Svaté alianci odmítl. Jako anglický politik se nemohl připojit k podniku, který zaváděl právo vměšovat se do vnitřních záležitostí jiného státu. Jak se ten svět změnil - pro Tonyho Blaira je dnes nepředstavitelný pravý opak.

V povídeňském období se Metternich stal motorem evropské a tedy světové politiky. Byl k tomu donucen slabostí a delikátností rakouského postavení v centru kontinentu. V Německu bylo Rakousko ohrožováno Pruskem a na Balkáně prostřednictvím slovanského obyvatelstva na podunajskou monarchii tlačilo Rusko. A stále zde byla Francie, která by ráda dobyla zpět, co získala za Richelieua. A pokud by se tato geopolitická rizika zvrtla ve vojenskou konfrontaci, Rakousko nemohlo obstát. Nezbývalo než usilovat o mravní konsensus, apelovat na společné hodnoty.

Více než 30 let pak Metternich žongloval se všemi těmito míčky, ale neubránil se dilematu. Potřeboval jak Rusko, tak Británii. Avšak jak bledly vzpomínky na Napoleona, Británie se cítila více a více aliancí svazována a rakouskému kancléři nezbylo než se sbližovat s carem. Tím se ale zvyšovalo riziko hrozící vztahům s Británií, což zase hnalo Rakousko ještě více do náruče Ruska. Z tohoto sblížení pak vyplynula nutnost rigidně bránit konzervativní hodnoty, což zase zvedalo vnitropolitický tlak, který v roce 1848 vedl k revolučnímu výbuchu.

Není bez zajímavosti, že na návrh lorda Castlereagha se měl vídeňský kongres i dále scházet a suplovat pozdější Společnost národů, respektive dnešní OSN. Na první nástupnické konferenci v Cáchách v roce 1818 byla sice přijata Francie, ale Británie vystoupila (obdobně jako o 100 let později USA, když Kongres neratifikoval členství v SN, ačkoli si ji vymyslel Wilson). Uskutečnily se ještě konference v Opavě (1820), v Lublani (1821) a ve Veroně (1822).

Metternichův odchod ze scény v roce 1848 pak znamenal konec i pro rakouské lavírování mezi dravci číhajícími v sousedství. Odvolání na legitimitu nemohlo donekonečna vyvažovat horšící se geopolitické postavení monarchie a její instituce nemohly držet krok s nezkrotitelnými nacionalistickými tendencemi.

Kníže Metternich zemřel v roce 1859. Dnešní Evropa by se mu zřejmě líbila, nejen kvůli rozšiřující se EU, ale i kvůli minisukním, kterou jsou prý letos v módě jenom po zadeček.

Psáno v Praze 13. 5. 2003. Prameny: H. Kissinger, „Umění diplomacie“, P. Johnson, „Zrození moderní doby“.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více