Operace Hydra

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 47.057

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Podle zpravodajské legendy to byl pověstný agent A-54 československé zpravodajské služby, který v tzv. „raportu z Oslo“ již na podzim 1939 upozornil Spojence na vývoj tajné zbraně proti Anglii v podobě „vzdušného torpéda, které se katapultováním změní v letadlo“, a na výzkumnou základnu na baltském pobřeží. Dnes víme, že příslušník Abwehru Paul Thümmel, jenž se pod šifrou A-54 skrýval, byl typický dvojitý agent, který si zprávami, o nichž Abwehr předpokládal, že je Spojenci stejně znají, dobře přivydělával na bohémský život v okupované Praze.

Reklama

Informace o německém tajném zbrojním programu na základě reaktivních střel proudily do Británie z více stran. Poláci, Francouzi, Holanďané a další příslušníci porobených evropských národů, kteří byli nasazeni na nucené práce do zbrojních programů, viděli mnoho zajímavého a odboj dokázal jejich informace dostat přes kanál La Manche. Dalším významným kaménkem do informační mozaiky byl letecký průzkum a propracovaný britský systém vyhodnocování leteckých snímků. Jeho esy se staly dvoumotorové letouny De Havilland Mosquito v průzkumné verzi a - slečna Constance Babington Smithová. Aerodynamicky jemné letouny s rychlostí přes 600 km/hod se mohly beztrestně prohánět nad Německem a dívka v uniformě WAAF, v civilu modistka!, sloužící ve vyhodnocovacím středisku Medmenham, se vyznačovala nebývalou kombinací ostrého zraku, smyslu pro detail a analytické mysli.


Mapa Usedomu s Rujánou na severu
NormanEinstein, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Přesvědčování pochybovačů

K prvnímu cílenému britskému snímkovaní Peenemünde došlo 2. června 1943 a experti z Kennyho průmyslové sekce rozvědky odhalili na fotografiích silný sloup vysoký asi 12 m. O deset dní později rozpoznal balistický odborník a vládní expert na raketové zbraně dr. Jones na dalším snímku raketu na plošinovém železničním vagónu a informoval předsedu vládní komise pro pátrání po německých raketách velkého dostřelu. Byl jím Churchillův zeť Duncan Sandys, důstojník protiletadlového dělostřelectva, velitel první baterie neřízených protiletadlových raket v britské armádě a po úrazu následkem dopravní nehody pracovník válečně technického výzkumu.

Fotografie potvrdily informace, které britská zpravodajská služba již měla od Poláků. Velitelem polské odbojové buňky v oblasti Baltu byl Bernard Kaczmarek, k jehož lidem patřil i polský inženýr Jan Szreder, žijící ve Svinoústí. Dalším členem skupiny se stal německý poddůstojník Roman Träger z posádky v Peenemünde. Jednalo se o původně rakouského občana z polské Bydhoště, který se nesmířil s faktem, že byl násilím oblečen do uniformy Luftwaffe a nahnán do války. Pod kryptonymem „T2-As“ se stal zdrojem kvalitních informací o německém výzkumu na základně Peenemünde. Po stopách německých tajných zbraní vyrazila také francouzská odbojová skupina „Marco Polo“ z Lyonu. V čele stál vědec André Helbronner, mimo jiné specialista na zkapalňování plynů, členy byli i Alfred Eskenazi, zabývající se zpětnovazebními mechanismy, a elektronik Jacques Bergier, později kronikář odboje a spoluautor knihy „Jitro kouzelníků“. Na stopu je přivedl německý zájem o výrobu kapalného kyslíku a konstrukci lehkých turbočerpadel.

Na základě informací agenturní sítě křížově prověřených leteckým průzkumem Sandys v memorandu z 17. května 1943 navrhl bombardovat výzkumné stanice a továrny v Německu. Tedy i Peenemünde. Kvůli výši odhadovaných ztrát a pochybnostem o celé věci, když raketové střely o hmotnosti desítek tun se vymykaly veškerým lidským znalostem, byl ale návrh odmítnut. V té době předal agent „T2-As“ polskému podzemí zevrubný nákres základny a po vyhodnocení dalším odbojářem, leteckým konstruktérem Antoni Kocjanem, byla celá dokumentace dopravena na polský zastupitelský úřad ve Stockholmu, odkud záhy doputovala do rukou Intelligence Service.

Ani toto ale nedokázalo přesvědčit Churchillova poradce a přítele lorda Cherwella. Pokládal Peenemünde za Němci vytvořený klamný cíl, který měl odvést Brity od bombardování Poruří. Podle jeho názoru byly raketové zbraně jenom humbukem, když mínil, že technické problémy spojené s výrobou a odpálením raketových projektilů o hmotnosti 100 tun (tak tehdy Britové odhadovali hmotnost V-2) jsou prostě neřešitelné.

Při rutinním průzkumném letu nad Německem stiskl 17. května 1943 pilot Mosquita spoušť kamery nad ostrovem Usedom. Fotografie odhalily zvýšenou činnost a jedna zachycovala i „cylindrický předmět“ 12 x 2,5 m. V červnu 1943 následovaly další 4 již cílené průzkumné lety a „Miss Peenemünde“, jak se začalo přezdívat všímavé modistce, identifikovala další objekty, v nichž dr. Jones bezpečně rozpoznal rakety. Slečna Babington Smithová pak také identifikovala bezocasé raketové letouny při startu - jednalo se o prototypy pozdějších stíhacích raketových letounů Messerschmitt Me-163 Komet. To o náletu na Peenemünde rozhodlo. Dne 29. června 1943 na zasedání vlády rozšířené o šéfy štábů a vědecké experty lord Cherwell kapituloval, když jako konečný důkaz předložil dr. Jones německý rozdělovník benzínu. Peenemünde v něm bylo na druhém místě, hned za zkušební leteckou základnou Rechlin.

Nálet

Reklama

Britové nevěděli, jak jsou Němci s raketami daleko. Kurýrní pošta přinášela i poplašné zprávy, že raketové zbraně budou proti Británii nasazeny již v srpnu 1943. V severozápadní Francii vypukla nebývalá stavební činnost. Todtova pracovní organizace tam budovala obrovské množství bunkrů a dalších záhadných betonových staveb. Byly podlouhlé a na konci zahnuté, takže při pohledu ze vzduchu připomínaly lyže. Jak se zjistilo později, jednalo se o sklady a odpalovací rampy letounových střel V-1. Němci také neustále posilovali protileteckou obranu Usedomu. Baterie protileteckých kanonů zaujímaly plochu 10 hektarů a letecký průzkum odhalil i 6 generátorů na výrobu umělé mlhy.


Letecký snímek Peenemunde (AIR 34/184)
Plán lokace Peenemunde/Mapa cíle, (AIR 34/632) Operace Hydra, nálet na Peenemünde.
A: Experimentální stanice
B: Tovární dílny
C: Elektrárna
D: Neidentifikované stroje
E: Experimentální zařízení
F: Přespávací a obytné prostory
G: Letiště

RAF photographer, www.nationalarchives.gov.uk, commons.wikimedia.org

Nálet musel tedy být perfektně naplánován, což zabralo řadu týdnů. Velitel Bombardovacího velitelství maršál Harris dostal za úkol v oblasti Peenemünde napadnout tři cíle - bývalé lázeňské středisko Karlshagen, sloužící jako ubytovna vědců a inženýrů, dvě velké tovární haly a vývojový závod. Nálet měl být uskutečněn v noci a jeho součástí se stala i klamná akce, simulující vzdušný útok na Berlín.

Pro vlastní realizaci útoku byla zvolena nová technika světelně barevného značkování a vzdušného návodčího. Aby Němcům nepomohlo ani zamlžení, byl jako zaměřovací bod zvolen ostrov Rujana, Od něho měly bombardéry letět stanoveným kurzem a po určité době uvolnit pumy. O vlastní označení cílů se měly napřed postarat osvětlovací letouny. Po nich nastoupili „pátrači“ a pak „značkaři“, kteří podle rozhodnutí vzdušného návodčího cíle označili barevnými ukazateli. Aby při bombardování ukazatele nemizely, měly ve dvouminutových intervalech tzv. „posilovací letouny“ posilovat barevné ukazatele kontinuálním shozem dalších barevných světlic. K noční orientaci sloužily radary H2S, jež nesli „pátrači“. Dále měla být uplatněna technika „Window“ - vypuštění proužků staniolu o délce odpovídající polovině délky vlny, na nichž pracovaly německé radary. Vedlo to k „zašumění“ obrazovky, takže němečtí radaroví operátoři nemohli vyčíst polohu útočících britských bombardovacích svazů. A součástí operace „Hydra“ byla i již zmíněná imitace útoku na Berlín pod krycím názvem „Whitebait“, která měla rozptýlit německou protivzdušnou obranu.

Večer 17. srpna 1943 se setmělé nebe nad Anglií rozdunělo hukotem více než 2 500 leteckých motorů. Ve vzduchu se postupně zformovalo šest bombardovacích svazů s 597 těžkými bombardéry Lancaster a Halifax. Osádkám se řeklo, že cílem jsou továrny na radary a pokud je nezničí, zvýší se v budoucny jejich ztráty. Jako první ale proniklo do vzdušného prostoru Třetí říše osm Mosquit. Byly to volavky, které měly upoutat pozornost. Letouny vypustily staniolové pásky, aby v tomto případě imitovaly velké bombardovací svazy směřující k Berlínu.

Ve 23:18 odstartovaly na poplach německé stíhačky v Belgii. Jednalo se o denní stroje, nasazené do noční akce v rámci taktiky „Wilde Sau“. Centrála Luftwaffe v Arnheimu ztratila vzápětí spojení a velící generál Kammhuber byl odříznut od svých stíhacích svazů (do ústředny byli nasazeni dva britští agenti). Ve 23:56 dosáhly volavky Berlín a místo bomb se na město snesly padákové světlice. Zmatený Kammhuber nařídil přesun všech stíhačů XII. sboru do prostoru Berlína. To byl rozkaz, na který Britové čekali.

Po přeletu volavek byl v 01:00 v Peenemünde odvolán letecký poplach. Za pár vteřin se ale na ostrovem znovu rozduněly letecké motory. Jednalo se o první vlnu Lancasterů, vedenou strojem plukovníka Johna Searbyho. Jemu byly svěřena role vzdušného návodčího. Operace se nerozvinula příliš dobře. Značkovači špatně rozeznali ostrov Rujanu, vztažný bod celého útoku, a rozházeli červené značky v neúnosném rozptylu. Cíl tak posunuli o 3 až 5 km a stal se jím i tábor nuceně nasazených dělníků v Trassenheide. Skutečný cílový bod F byl označen jediným žlutým ukazatelem a Searby zimprovizoval jeho posílení a vydal rozkaz bombardovat vzniklou žlutou koncentraci. Zaútočilo na ni více než dvě třetiny první vlny 227 bombardérů.

Nad Berlínem zatím zmateně kroužilo více než 200 německých stíhačů. Někteří pochopili, že něco není v pořádku a na vlastní pěst zamířil na sever, kde zářily osvětlovací rakety. Pět z nich v 01:35 napadlo druhou britskou bombardovací vlnu 113 strojů. Jejich cílem byla koncentrace červené a pak upřesněné zelené body. Podle pozorování plukovníka Searbyho byl druhý cíl pokryt dokonale.

Třetí vlnu tvořilo 178 bombardérů. Jelikož polovina ukazatelů padla mezi hořící bod B a mezi prostor E, určený právě třetí vlně, a chybu také udělal návodčí Searby, dopadly bomby 2 až 3 km od vývojového závodu a zasáhly bydliště velitele Peenemünde generála Dornbergera a Wernhera von Brauna. Jenom jeden pátrač umístil svá světla dobře a pumy několika izolovaných bombardérů zničily laboratoře a správní budovy.


Cíl 3/Air/389, pořadí útoku se zvýrazněnými cíli
RAF photographer, www.nationalarchives.gov.uk, commons.wikimedia.org

Celkové ztráty RAF činily 41 bombardérů a 1 Mosquito. Group Commander Searby po návratu oznámil, že zásah cíle byl dobrý a letecké snímky byly natolik působivé, že Britové odmítli nabídku 8. letecké armády USAAF k provedení dalšího, v tomto případě denního náletu na Peenemünde.

Reklama

Také ztráty Luftwaffe nebyly zanedbatelné. Vznikly ale vlastním zmatkem a nikoli činností Britů. Asi 100 stíhačů, kteří nad Berlínem marně čekali na Kammhuberovy rozkazy, se kvůli nedostatku paliva rozhodlo nekoordinovaně přistát na základně Brandenburg-Briest. V nočním chaosu došlo na přistávací dráze k hromadné srážce, při níž explodovalo a shořelo 34 stíhaček. V osm hodin ráno 18. srpna 1943 byl o debaklu německé protivzdušné obrany informován náčelník štábu Luftwaffe generálplukovník Hans Jeschonnek. O dvě hodiny později ho sekretářka našla v kaluži krve na koberci a s pistolí v ruce.

Následky

Poté co začal hořet jeho dům, se generál Dornberger (v USA jako manažer vedl program Apollo) uchýlil do podzemního bunkru spolu s výrobním ředitelem Wernherem von Braun (spolukonstruktér „Měsíční“ rakety Saturn). Když po náletu vylezli, kolem hořelo. Von Braun se snažil zachránit materiály z konstrukční kanceláře. Nářaďovna a sklad přípravků zasažen nebyl, stejně jako veledůležitý BMD Haus, kde byly uloženy nenahraditelné měřící přístroje. Montážní závod stál v plamenech a zde nebylo co zachraňovat. Na poslední chvíli se Dornbergerovi podařilo zastavit požár budovy, kde se vyvíjela naváděcí aparatura raket.

Von Braun tak úspěšný nebyl. Budova konstrukce vyhořela, ale podařilo se zachránit většinu dokumentace. Bomby také kompletně srovnaly se zemí sídliště v Karslhagenu, ale ztráty na životech byly malé, lidé se ukryli v okopech. Mezi několika mrtvými byli ale hlavní inženýr Walter a dr. Thiel, vedoucí vývoje raketových motorů. Při inspekci po rozbřesku se prokázalo, že ve velké montážní hale jsou jen některé stroje poškozeny střepinami. Nedotčen zůstal i unikátní supersonický aerodynamický tunel, zkušebny a měřící pult. Britské pumy se také vyhnuly experimentálnímu středisku Luftwaffe v Peenemünde - západ, vývojovému středisku V-1 a proudových letadel.

Ironií osudu nejvíce utrpěli nuceně nasazení dělníci z tábora Trassenheide, kteří se o rozluštění tajemství raketového ostrova nejvíce přičinili. Z 30 baráků 18 lehlo popelem a z celkového počtu 732 zabitých bylo pouhých 120 Němců. Většinu obětí tedy tvořili zavlečení dělníci a vězňové. Všichni jsou pohřbeni do společného hrobu na evangelickém hřbitově v Karlshagenu. Na obrovském kříži připomínajícím jejich památku je vyryt nápis:

BŮH PRAVÍ: POZNÁM TĚ PODLE JMÉNA

Po srpnovém náletu Němci pochopili, že tajemství Peenemünde je prozrazeno a nyní to byli oni, kdo z poškozené základny vytvořili léčku. I na zachovalé budovy nasadili ohořelé krovy a žádný z kráterů nebyl zasypán. V tomto zdánlivém rumovišti ale kypěl život dál. Navíc byl vývoj reaktivních střel a dalších „zázračných“zbraní zdvojen ve výcvikovém prostoru SS u polského Blizna, kde i došlo ke zdárnému dokončení vývoje balistické rakety A-4.

Usedom dnes

V dobách NDR byla veřejnosti přístupna jenom jižní část Usedomu. Prostor bývalého německého zkušebního střediska obsadila sovětská armáda, která zde vybudovala námořní a leteckou základnu. I českoslovenští piloti zde za éry Varšavské smlouvy nacvičovali útoky na lodní cíle. Teprve od roku 1991, po odsunu sovětských vojsk, je celý ostrov přístupný veřejnosti a bývalá sovětská základna se stala muzeem, neboť je to nepochybně z hlediska technické historie pozoruhodné místo. Dne 20. června 1939 tu kupříkladu vzlétl poprvé reaktivní letoun (He 176) a 3. října 1942 poprvé odstartovala balistická raketa A-4, což se považuje za první krok na cestě lidstva do vesmíru.

Z původní éry stále stojí elektrárna, postavená v letech 1939 - 42, jež byla v provozu až do roku 1990. Dnes je z bývalé jídelny zaměstnanců muzejní kinosál. Další autentickou budovou je strážní bunkr, jehož kobky taktéž slouží muzejním účelům. Kromě modelu Peenemünde a odpalovacího stanoviště A-4 jsou vystaveny zbytky protiletadlové rakety Wasserfall, části kluzákové pumy HS 293, letecká řízená střela Ruhrstahl/Kramer X-4 a neřízená raketa R4/M. Nechybí ani atrapy V-1 a replika A-4 neboli V-2 se šachovnicovým nátěrem.

Z legendárního stanoviště VII, kde se zkoušely a odpalovaly V-2, nezbylo téměř nic. Z budov je 2 m vysoká hromada trosek zarostlá lesem, z vlastního odpaliště zbyly jenom vegetací zarostlé valy a příkopy.

Psáno v Praze 28. 10. 2003 podle údajů z knih V. Nejtka „Smrt se učí létat“ a „Zázračných zbraní“ Z. Háka

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více