Malbruk na vojnu jede

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 30.352

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Legenda praví, že prý Marie Antoinetta jednou zaslechla, jak kojná zpívá píseň „Malbroug s´en va t´en guerre“ malému dauphinovi. Stala se pak šlágrem po celých ´Versailles a Beumarchais ji použil ve hře „Figarova svatba“ (jež je známější v Mozartově hudební verzi jako opera).

Reklama

Bylo to už pár desítek let po skonu muže, který se správně a celým jménem nazýval John Churchill vévoda z Marlborough. Komu to jméno zní povědomě, se nemýlí, tento Churchill byl skutečně praprapradědečkem Winstona Churchilla, jenž byl na svého válečnického předka neskonale hrdý. A měl proč.


Sir John Churchill vévoda z Marloborough

Churchillové

Do britských dějin se významněji zapsal teprve Johnův otec Winston Churchill (1620 - 1688). Jeho dcera Arabella se stala vlivnou metresou vévody z Yorku, pozdějšího krále Jakuba II. Syn John se narodil o dvě léta později, v roce 1650, a od dětství toužil po vojenské kariéře. Jako šestnáctileté páže poklekl před vévodou z Yorku a požádal následníka trůnu o propůjčení setniny v některém z královských pluků. Pobavený následník souhlasil a novopečený setník záhy vytáhl se svou jednotkou do boje.

John Churchill měl vůbec boty z toulavého telete. Zúčastnil se dobrodružných akcí britského loďstva ve Středozemním moři a patřil také k britské expedici do Alžíru, kde jako kartograf sloužil Václav Hollar. Jako dvacetiletý gardový důstojník se vrátil do Londýna, kde nalezl místo v loži své sestřenky, o 9 let starší Barbary Villiersové, oficiální milostnice krále Karla II.

Jsi lump, ale já ti odpouštím, protože ty to děláš, aby sis vydělal na chleba, řekl prý král, když překvapil párek v nejlepším. Faktem je, že peněžní dárky od Villiersové Churchill nepropíjel, nýbrž ukládal a svědomitě investoval.

Své vojenské kvality prokázal v bitvě na Sedgemoorské pláni v roce 1685, v níž zmařil Monmouthův pokus o katolický převrat. Po vylodění Viléma Oranžského vyrazil na králův rozkaz proti vetřelci, ale v noci z 23. na 24. 11. 1688 přeběhl na oranžskou stranu. Ať byl, jaký byl, vždy zůstal věřícím anglikánem.

Mrs. Morleyová a Mrs. Freemanová

Reklama

Po nástupu královny Anny dopomohla Johnovi Churchillovi k vojenské a politické kariéře jeho manželka lady Sarah. Tato šlechtična z rodiny Jenningsů intelektem značně přesáhla svou dobu a žertem se říká, že dnes by její adresa zněla Downing Street 10. Již v dětství uzavřela hluboké přátelství s princeznou Annou, a nyní si dopisovala s královnou jako paní Freemanová, kdežto Anna byla zase paní Morleyovou. Tento dlouholetý dopisový vztah dodnes vrtá hlavou nejen historikům, ale také psychoanalytikům.

Churchillova rodina byla zavalena královninou přízní a John byl jmenován vrchním velitelem britské armády a stal se vévodou z Marlborough. Jeho bratr George stanul v čele admirality a nejlepší přítel Godolphin ovládal jako vůdce whigů britskou politiku. Whigové, kteří měli solidní většinu v Horní sněmovně, pak podporovali válku na kontinentě.

Spletité dynastické záležitosti způsobily, že po smrti Karla II., posledního ze španělských Habsburků, si činili nárok na španělský trůn jak francouzský král Ludvík XIV, tak rakouský císař Leopold I. ve prospěch svých příbuzných. V případě, že by kterýkoli z nich vyhrál, hrozilo, že v Evropě vznikne univerzální monarchie, což pochopitelně nebylo v zájmu tandemu „námořních“ velmocí Anglie a Nizozemí, které byly ještě nedávno spojeny personální unií v osobě Viléma Oranžského. Český vynikající diplomat hrabě Vratislav z Mitrovic, který byl rakouským velvyslancem v Londýně, přesvědčil Angličany, že rakouská strana je slabší a stal se strůjcem Velké aliance Rakouska, námořních velmocí, některých německých knížat a také Portugalska.

V roce 1703 se velitelem anglické expediční armády ve Flandrech stal vévoda z Marlborough. Holandští spojenci dávali přednost poziční válce před výpady a Churchill se nudil při obléhání francouzského pevnostního pásu. Proto horlivě souhlasil, když hrabě Vratislav navrhl ofenzivní plán v součinnosti s rakouskou armádou pod vedením prince Evžena Savojského.

Základem plánu byl překvapivý přesun Angličanů podél Rýna k jihu a po spojení s Rakušany prudký úder na Francouze.

Bitva u Höchstadtu

Plán tažení na rok 1704 musel zůstat utajen i před vlastními holandskými spojenci. Což se zdařilo a Marlboroughova armáda v utajení prošla Německem na jih a 10. června 1704 došlo k historickému setkání dvou největších vojevůdců přelomu 17. a 18. století. Marlborough a Evžen Savojský se setkali ve vesnici Mundelsheim u Heilbronnu. To již Francouzi věděli, která bije, a hlavní Marsinově francouzsko- bavorské armádě vyrazil na pomoc maršál Tallard se 26 000 mužů. Evžen, který pochopil francouzské úmysly, vyrazil zase na pomoc Angličanům. Všechny čtyři armády se počátkem srpna setkaly u města Höchstadtu. K bitvě samé došlo na pláni mezi Höchstadtem a Blindheimem (proto Angličané hovoří o bitvě u Blenheimu) podél severního břehu Dunaje a rozdělené potokem Nebel .

Datem bitvy se stal 13. srpen 1704. Trvalo od šesti ráno až do půl jedné, než se alianční vojsko o síle 52 000 mužů seřadilo do bojové sestavy. Evžen Savojský zaujal levé křídlo pro bavorským oddílům a angličtí zákopníci před jeho postavením v palbě budovali dřevěné můstky přes potok Nebel. Na dunajském břehu byl připraven Marlborough, aby zaútočil proti opevněnému francouzskému táboru.


Princ Evžen Savojský

Ačkoli byl Evžen zle tísněn, poslal záložní brigádu Angličanům, kteří těsně před západem slunce posledním drtivým úderem pěti bitevními šiky zlomili odpor Francouzů. Maršál Tallard byl zajat, na francouzsko-bavorské straně padlo 6 000 vojáků, 7 000 bylo zraněno a 9 000 zajato. Aliance ztratila 4 500 mužů.

Vítězství u Höchstadtu se stalo nejvýznamnější bitvou války o španělské dědictví. Odvrátilo hrozbu francouzsko-bavorského vpádu do dědičných zemí habsburské monarchie, upevnilo vládu whigů v Anglii a znamenalo jednou provždy konec snů krále Slunce o jeho nadvládě nad Evropou.

Od Ramillies k Malplaquetu

Již Rýnské tažení a bitva u Höchstadtu by stačily, aby se Marlborough zapsal do análů světového vojenství. Za odměnu dostal od královny Anny pozemky u Woodstocku a na popud panovnice samé byla zde zahájena stavba vévodova paláce. O dokončení obrovského komplexu Blenheim Palace se hlavně zasloužila lady Sarah, která i po roztržce s královnou dovedla stavbu do zdárného konce - v roce 1730, osm let po manželově smrti.

Reklama

Vévoda na stavění neměl čas, neboť válčil. Na jaře 1706 vytáhl proti Namuru a 23. května se srazil s francouzskou armádou maršála Villeroie o síle 60 000 mužů u Ramillies. Po předstíraném útoku na levé křídlo udeřil Marlborough na pravé křídlo a po jeho ústupu zakolísala celá francouzská linie.

Rok 1707 přinesl obrat válečného štěstí. Marlborough vypracoval ambiciózní plán tažení podél pobřeží Středozemního moře. Rakouské jednotky měly za podpory britského loďstva postupovat z Itálie na Toulon, odlákat francouzské zálohy na jih, a tuto námořní základnu dobýt. Marlborough by pak prolomil oslabenou severní frontu ve Flandrech.

Princ Evžen v úspěch této kombinované operace nevěřil, komunikační linie byly příliš dlouhé, postup pomalý. Francouzi měli čas Toulon opevnit a Spojenci neměli ani tolik sil, aby přístav zcela obklíčili. Rakušané se museli vrátit s nezdarem, Marlborough severní frontu neprolomil.

Roku 1708 se Rakušané přesunuli na sever a Spojenci pod vedením vévody oblehli Lille, jež 11. prosince 1708 kapitulovalo. Tím se otevřela cesta do Francie, ale příliš tvrdé mírové podmínky zatvrdily Ludvíka XIV., jenž se rozhodl pro zoufalou obranu země.

V novém válečném roce Marlborough opět přišel s ambiciózním plánem. Navrhl za podpory britsko-holandského loďstva obejít opevněnou francouzskou linii přes Ypres na Dunkerque a odtud se stočit do údolí Sommy (v podstatě manévr, který navrhl Guderian a na jaře 1940 realizoval Rommel se 7. tankovou divizí). Evžen Savojský, který nedůvěřoval spolupráci s loďstvem, a Holanďané byli proti, takže nezbývalo než si lopotně prorážet cestu frontálně.

Po pádu Tournai pokračovali Marlborough a Evžen Savojský v oddělených kolonách směrem na Mons. Francouzský maršál Villars, na němž závisela spása Francie, měl méně vojáků, ale skvělým manévrováním si zvolil bojiště mezi lesními masivy přímo na dnešní francouzsko-belgické hranici u vesnice Malplaquet. Ještě 9. září 1709 Villars věřil, že ho Spojenci nenapadnou, ale kdyby sám toho dne zaútočil na odděleného Marlborougha, Angličany by zničil. Naopak, kdyby 10. září zaútočili Spojenci z chodu, mohli dobýt snadného vítězství. Místo toho se věnovali přípravné kanonádě a k bitvě došlo 11. září 1709.

Hovoří se o ní jako o „galantních jatkách“, neboť ztráty na obou stranách byly úděsné. První údery vedli Spojenci na křídla, přičemž Evžen Savojský byl dvakrát raněn. Villars byl raněn těžce a předal velení Boufflersovi. Ten pak neobstál proti drtivému útoku jezdectva a pěchoty, jenž Marlborough vedl na střed francouzské sestavy. Francouzi ztratili 4 500 padlých a 8000 raněných. Spojenci měli 6500 padlých a 14000 raněných, takže nebyli schopni pronásledovat prchající Francouze.

Nastupuje politika

Během zimy 1709-10 postavili zoufalí Francouzi silnou linii pevností, kterou nazvali „Non plus ultra“. Nicméně co Francii zachránilo od vpádu Aliance, nebyla ani tak síla pevností, ale změna britské politiky. Rakouský císař Josef I., jenž vystřídal Leopolda, roku 1711 nečekaně zemřel (na pravé neštovice) a jeho bratr Karel, jako španělský král v rakouské režii Karel III., se stal rakouským císařem Karlem VI. Hrozilo, že rakouští Habsburkové vytvoří univerzální monarchii, což nemohli námořní velmoci připustit. Vláda whigů v Británii padla a nový toryovský kabinet naznačil Marlboroughovi, aby válku proti Villarsovi nepřeháněl.

Válka stála státní kasu kolem 13 milionu liber a přestávala plnit hlavní smysl britské politiky, jímž byla kontinentální mocenská rovnováha. Starý Ludvík XIV. nesměl být úplně poražen. 31. prosince 1711 toryovská vláda odvolala Johna Churchilla vévodu z Marlborough z postu vrchního velitele a ukončila vévodovu vojenskou kariéru. Jeho rakouský přítel Evžen Savojský se pokoušel bojovat dále. V květnu 1712 přešel Šeldu se 12 000 muži, aniž tušil, že britský kontingent pod velením Jamese Butlera vévody z Ormondu už dostal rozkaz nebojovat. V bitvě u Denainu byl Evženům předvoj poražen a „Spojenci“ ustoupili, takže Francouzi mohli přejít do ofenzivy.

11. dubna 1713, prakticky za zády rakouského císaře, uzavřeli Britové a Holanďané s Francouzi mír v Utrechtu, o rok později po zdlouhavém vyjednávání v Rastattu a Badenu uzavřel s Franciií mír i císař Karel VI., čímž válka o španělské dědictví skončila.

John Churchill vévoda z Marlborough zemřel 16. června 1722. Především spolu s Evženem Savojským pečlivě naplánovanou a v dokonalé souhře vybojovanou bitvou u Höchstadtu změnil osudy Evropy a přičinil se o politickou a národní „mnohobarevnost“ tohoto kontinentu.

Psáno v Praze 13. 6. 2002, údaje ze skvělé knihy „Evžen Savojský, život a sláva barokního válečníka“ Víta Vinase

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více