Lubomír Úlehla I. - Předválečné období a útěk do Polska

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 21.911

Dámy a pánové, vážení přítomní, dovolte mi, abych začal trochu netradičně. Já bych se především rád Vám všem omluvil, pokud to moje dnešní vystoupení nesplní Vaše očekávání. Tedy pokud očekáváte nějakou perfektně připravenou přednášku, technicky vybroušenou a podobně. Víte, já jsem dělal už velkou řadu, desítky a desítky besed ve školách a při různých příležitostech. Ovšem skoro vždy jsem mluvil k té nejmladší generaci, která o problematice československého zahraničního letectva věděla velmi málo a nebo vůbec nic. Když jsem slíbil panu předsedovi tuto besedu, tak jsem si neuvědomil, že zde budu mluvit k podstatně jiným posluchačům. Že je to kvalitativně na mnohem vyšší úrovni. A že jsou to posluchači, kteří o těchto otázkách obecně vědí téměř vše. A možná v jistých otázkách víc než já. Kdybych sem přišel s takovými těmi oficiálními údaji, tak by to bylo doslova nošení dříví do lesa. Já jsem se nad tím zamyslel a myslím, že takovým řešením by bylo, zaměřit dnešní besedu spíš jako takové povídání a vzpomínání na to, co jsem prožil, nebo čeho jsem byl současníkem.

Nejdříve bych ještě uvedl pár stručných dat z mého leteckého života.

Reklama

K létání jsem se dostal v roce 1935, po maturitě jsem šel do školy na důstojníky letectva v záloze v Prostějově. Tam ovšem tehdy měli jenom oddělení pozorovatelů a techniků, oddělení pilotů bylo zařazeno až od ročníku dalšího, což nás velmi mrzelo. S jedním z toho ročníku jsme spolu později sloužili u 12. letky 3. leteckého pluku, možná že ho někdo znáte, Nejezchleba, byl v Anglii, kde také přišel o život. Po absolvování jednoroční školy, která nám dávala skutečně zabrat, víte, kolikrát se to i blížilo týrání. Jako příklad uvedu případ, kdy při ranní půlhodince kamarád omdlel vysílením. Když jsme si chtěli stěžovat, bylo nám řečeno: „No, co chcete? Vždyť jste tady dobrovolně! Požádejte si a beze všeho Vás přeložíme k jezdectvu, k cyklistům, k pěchotě, nebo k dělostřelectvu.“ No, stálo nás to všechno samozřejmě velikou námahu, ale byli jsme rádi, že jsme se tam vůbec dostali a nikdo nechtěl odejít. Tudíž každý to tak nějak snášel. Například jednou v listopadu 1935 byl ve dvě hodiny vyhlášen noci poplach. Nástup s plnou polní, smikilometrový pochod tam a zpátky v dešti, přískoky, plížením, zkrátka taktické cvičení.

Když jsme se v jedenáct hodin vrátili do učiliště, nastoupili na „place“ a pořádně nám neklaplo „K poctě zbraň!“, tak velitel škpt. Benhart jenom zakroutil hlavou a zaburácel: „Pane poručíku, ta četa Vám špatně cvičí!“ No, poručík jen zakoulel očima a zavelel: „Směr východ z kasáren, ...chodém vchod!“ Do tří hodin odpoledne s námi třískali na cvičáku o zem. Takže ona to skutečně nebyla žádná slast. Ale jak jsem řekl, právě že každý z nás tam šel dobrovolně a chtěl se stát leteckým pozorovatelem, takže jsme všechno přece jenom přetrpěli. Po absolvování školy jsem byl přeložen k 3. leteckému pluku, ke 12. letce. Toto období někdy v duchu nazývám „konec středověku československého vojenského letectva a začátek novověku“. Proč, to je jasné. Protože jednotlivé letky konečně přezbrojovaly na nové typy letadel. Z jedné letky dostávali ty A-100 a A-101, my dostávali, stejně jako většina ostatních pozorovacích letek, Letovy Š-328. No a stíhači samozřejmě v tom roce 1935 přecházeli na Avie B-534. To už byla skutečně velká modernizace. A to nemluvím o tom, že po roce 1938 přišly SB-2 zakoupené ze Sovětského svazu, my jsme jim říkali „jedenasedmdesátky“. Byl to tenkrát pro nás vrchol techniky, stavitelná vrtule, zatahovací podvozek a tak dál, to v našem letectvu do té doby neexistovalo. I když se připravovaly prototypy, které by měly skutečně už moderní parametry, u stíhačů dolnokřídlé jednoplošníky a podobně. Hovořím o tom proto, že jsem jeden z mála, který se mohl ve vzduchu ještě setkat, i když jen jako pozorovatel, s takovými letadly, jako bylo Aero 11, „dvaatřicítka“, nebo Š-16. Mimochodem, s „Š-šestnáctkou“ jsem se setkal ještě u 12. letky. Jednou jsme přelétávali s poručíkem Vágnerem, který potom za války ve Slovenském státě 12. letce velel, jednu Š-16 z Nitry do Košic. Letiště v Košicích nebylo zrovna příhodné, bylo kratší, samé mokřiny, nebylo prostě pro létání vhodné. My jsme většinu času trávili v Kamenici nad Cyrochou. Nejčastěji jsme nacvičovali spolupráci s dělostřelectvem při ostré střelbě, protože tam v horách nad Sninou byla velká dělostřelecká střelnice.

V šestatřicátém roce jsem měl možnost se osobně setkat s čtveřicí našich akrobatů – Novákem, Širokým, Hubáčkem a Výborným – když se vraceli ze Sovětského svazu a přistáli na letišti v Košicích.V té době také byli v Košicích na návštěvě nějací dva jugoslávští letci. S kamarády z foto-oddílu jsme využili situace a pořídili pár ilegálních fotografií, doposud nebyly nikde publikovány. Pokud by někdo měl zájem se na ně podívat, tak je mám s sebou, můžu je potom ukázat.

No, nerad bych tu předválečnou dobu nějak roztahoval. Jenom bych chtěl říct, že ta škola pro důstojníky, jak to někdy bylo doslova týrání, přesto jsme prodělali v tolika předmětech, že když si to člověk dnes opakuje v hlavě, tak ani nechápe, že to všechno mohl někdy zvládnout.

Na druhé straně, u pluku,... jo, ještě tohleto bych chtěl říct. Našimi instruktory v té škole byly známí letci, jejich jména si asi většina z Vás připomene, des. Plzák, des. Cukr, a létal s náma i akademik druhého ročníku Vrána. To byl starý pilot, který lítal už v Boce Kotorské jako tahač terčů pro protiletadlové dělostřelce. Potom si dodělal maturitu a dostal se na akademii. No a v druhém ročníku byl právě v Prostějově. Já si na něho vzpomínám proto, že měl vždycky hrozný vztek, když jsme šli létat a druhý ročník akademiků také, on musel držet věčně službu. Jako starý pilot buďto létal jako instruktor a nebo jako pilot, ale i tak musel držet službu.

Během pobytu v této škole jsme v rámci výcviku samozřejmě prodělali střelbu na pozemní cíl, na vlečný rukáv, ostré bombardování, to všechno na těch starých strojích, na „jedenáctkách“ nebo na „šestnáctkách“ a podobně. To bylo v Malackách, kde jsem se shodou okolností poprvé poznal s nynějším generálem Peřinou. Spali jsme na stejném pokoji a mohu potvrdit, že Peřina skutečně, kromě toho, že byl vynikající akrobat, byl také vynikající střelec. Vždy mě napadlo přirovnání ke dvěma nejlepším francouzským letcům, Guynemerovi a Fonckovi. Guynemere byl vynikající akrobat ale horší střelec a ze soubojů se mnohokrát vracel s prostříleným letadlem. Na druhé straně Fonck byl vynikající střelec, provedl obvykle jeden nálet a buď nepřítele sestřelil a nebo šel od toho. Vykládá se dokonce, že jednou, když se vracel na letiště narazil na německý bombardér. Zaútočil a vypálil, v zásobníku měl však bohužel poslední náboj. Tím posledním nábojem však zasáhl pilota do hlavy. To ale jenom tak mimochodem. Peřina byl, jak říkám, vynikající akrobat a ještě lepší střelec, což později prokázal ve Francii svými čtrnácti vítězstvími. Přidal ještě dva sestřely pravděpodobné, podle jeho vyprávění to byly dvě „Štuky“. K tomu se ale vrátím, až budu mluvit o Francii.

Když jsem sloužil u 12. letky 3. pluku, byl jsem vybrán jako aspirant do leteckého kurzu pro noční létání. Hovořím o tom proto, abyste si udělali představu, jak před válkou fungovalo v armádě kastovnictví, přísné oddělování mužstva, letců, důstojníků a tak dál. Sloužil jsem v Košicích a na základě výběru do toho nočního kurzu jsem musel jet na prohlídku do Prahy. Dostal jsem cestovní rozkaz a jel osobním vlakem z Košic do Prahy. Cesta trvala 22 hodin. Dva dny jsem strávil v kasárnách na Hradě a chodil jsem do nemocnice na prohlídky. Po jejich skončení jsem dostal nový cestovní rozkaz a znovu jel Praha – Košice osobním vlakem. Po příjezdu mě čekal cestovní rozkaz, měl jsem se dostavit do Brna. Čili zase Košice – Brno osobním vlakem. Neměl jsem ani právo z vlastních peněz si dokoupit rychlíkový příplatek...

Nyní bych vzpomněl na jednu takovou nepříjemnou věc, která pro mě měla veliký význam po celou dobu války. Tou věcí byl konflikt s pozdějším štábním kapitánem a majorem Schejbalem. Velitelem zmíněného nočního kurzu byl totiž tehdejší kapitán Schejbal, současně byl i velitelem 81. letky. V rámci kurzu jsme prováděli takové navigační okruhy Brno – Svitavy – Mohelnice – Olomouc - Prostějov – Brno. Na prvním úseku, Brno – Svitavy, navigoval letadlo Jirka Sehnal, to jméno taky možná znáte, byl z toho samého ročníku, znovu přišel mezi nás pak v Polsku, později sloužil pod mjr. Fajtlem v československém pluku v Sovětským svazu a ve Slovenským národním povstání. Druhou etapu, Svitavy – Mohelnice - Olomouc jsem měl navigovat já.

Reklama

Stoupl jsem si k pilotovi a dal mu kurs na Mohelnici. Schejbal, sedící na místě druhého pilota, se na mě akorát podíval a pak povídá: „Co je to tam vpředu?“ a ukázal dopředu. Já říkám: „Mohelnice, pane kapitáne.“ „Né! To jsou Loštice!“ Říkám: „Ne, Loštice jsou támhle,“ a ukázal jsem vpravo. Víte, celou dobu, co jsem působil v kterékoliv armádě, jsem měl problémy s mojí tvrdou valašskou palicí a nevymáchanou hubou, já si to přiznám. A to mě vždycky dovedlo do nějakého maléru. On říká: „Né! To je Litovel!“ Já říkám: „Litovel je támhle!“ a ukázal jsem ještě víc vpravo. To už jsem se namíchnul, tak říkám: „A támhle vlevo je Zábřeh, tam já bydlím, a támhle takhle, to je ...,“ to jsme akorát letěli podél Mírova, a tak jsem to tam dost dobře znal. Bylo ticho, i když to bylo velice vážné porušení subordinace a povinné úcty k nadřízenému. Za chvilku jsme se ale mohli sami přesvědčit, že se pan kapitán sám dopustil vážné navigační chyby. To už pak ale neřekl nic, projevilo se to však v mém hodnocení, a proto jsem šel do zálohy jako četař aspirant a ne jako podporučík. Později, ve Francii a v Anglii u „Třistajedenáctky“, jsme se takto podobně střetli ještě třikrát...

Než půjdu dále, rád bych položil jednu otázku. Proč tak často hovoříme o československém zahraničním letectvu? Víte, je to proto, že letectvo jednak svými vysokými ztrátami, vynikajícími bojovými úspěchy, je obestřeno romantikou, bylo takovým základem, spolu s východní armádou, historie a tradice československého boje za svobodu. Navíc byli letci asi nejznámější zahraniční jednotkou, která prostě přitahovala obecnou pozornost. Víte, dodal bych k tomu ještě tři důvody, pro které se o letectvu tolik hovoří. Letci byli jediná zahraniční jednotka z naší zahraniční armády, která bojovala od prvního dne druhé světové války až do konce. Bylo tady řečeno, že ještě po kapitulaci napadlo ponorku. Já jsem slyšel a traduje se to, že to bylo tuším desátého nebo jedenáctého května, kdy při hlídkování jeden náš Liberator chytil ponorku, která plula na hladině snažila se dostat do Jižní Ameriky. Přinutil jí vzdát se a zajistil jí eskortu do nejbližšího přístavu. To byly ještě takové dozvuky 2. světové války, podobně jako známý krvavý incident s německými vojáky 11. 5. na našem území. To je jedna věc. Druhá věc je, že naši zahraniční letci bojovali snad na všech bojištích druhé světové války. Snad kromě Pacifiku. I když vlastně jedna z našich posádek, byl to nynější generál Nedvěd, který dosud žije v Austrálii, se zúčastnila bojů na Dálném Východě. Podporovala a zásobovala spojenecké jednotky, obklíčené v džungli. Čili i na Dálném Východě proti Japoncům naši letci bojovali.

A třetí takový důvod je, že ze všech našich zahraničních jednotek měli letci nejtěžší ztráty. Nemyslím tím v absolutních číslech, ale v porovnání k celkovému jejich počtu. Padlo jich asi 545, ale toto číslo ještě není konečné. Protože dodnes jsou některé osudy našich letců nevyjasněny. Zkrátka, byly to procentuálně nejvyšší ztráty, které některá zahraniční jednotka měla.

Na besedách a setkáních jsem se setkal s jednou s takovou otázkou. Proč jste tam lezli? Vždyť jste museli počítat s tím, že ty ztráty budou tak vysoké. A Spojenci by to vyhráli i bez vás. No, aspoň v tomto smyslu, že by to spojenci vyhráli i bez naší pomoci, to asi pravda je. Ale zahraniční letci jednak podávali skutečně vysoké výkony, jak ve Francii, tak potom v Anglii a vlastně všude, kde bojovali, a za druhé, jejich účast byla velikým argumentem pro naše politické vedení v Londýně. Umožnila mimo jiné i to, že byla uznána naše zahraniční vláda, byl uznán prezident republiky, byla uznána nulita Mnichovského diktátu a podobně.

Proč se vlastně my letci zúčastňujeme podobných besed ve školách a podobně? Víte, my jsme byli vychováváni v té první masarykovské republice, byla to výchova v duchu demokracie a humanismu. My jsme před sebou viděli ty naše vzory, ty legionáře z první světové války a ty jejich slavné tradice bojů za naši národní svobodu a státní samostatnost. To bylo pro nás něco, co formovalo , řekl bych, ten náš morální kodex. Když dnes řeknete mládeži „vlast“, „národ“, „svoboda“, „národní hrdost“ a tak dál, tak se jenom ušklíbnou, protože pro ně to jsou jenom fráze, slova bez nějakého hlubšího významu. Pro nás ovšem tato slova měla vysokou morální náplň. Zavazovala nás, že za tu svobodu a za tu nezávislost budeme bojovat za všech okolností, třeba i za cenu nasazení vlastního života. Tím také odpovídám na otázku, proč jsme tam šli. Proč jsme šli? My jsme prostě museli. Nikdo nás nenutil. Po Mnichovu, po obsazení naší země, jsme byli morálně vázáni odejít někam, kde se můžeme zapojit do boje za Znovuosvobození naší vlasti. Možná se to někomu z Vás bude zdát jako formální, jako fráze nebo prázdná slova. Později Vám ale uvedu několik příkladů, dokazujících, že naši letci skutečně podstoupili taková rizika, taková nebezpečí, bolesti a utrpení, které nemohly mít jiný důvod, než onu zmíněnou morální sílu a vědomí povinnosti bojovat za svoji vlast.

Když nás v březnu devětatřicátého roku obsadili, samozřejmě jsme hleděli dostat se někam ven. Já tehdy už byl v civilu, studoval jsem práva, a tudíž nebyl napojený na tu Organizaci obrany národa, která převáděla, nebo pomáhala přejít našim letcům do zahraničí. Před vypuknutím války samozřejmě naprostá většina letců směřovala do Polska. I když i Poláci se po Mnichovu při vídeňské arbitráži přiživili a obsadili část našeho území, Slezskou Ostravu, Spiš a tak dále. Prostě část našeho území zabrali stejně jako Němci, kteří po Mnichovu zabrali celé pohraničí. I přes to všechno viděli naši lidé v Polácích svoje slovanské bratry, spřízněný slovanský národ. Přestože vládnoucí režim v Polsku nebyl zdaleka tak demokratický jako u nás, ostatně naše republika snad byla jediný demokratický stát ve střední a v podstatě v celé Evropě. Podíváte-li se na Německo – Hitler, Itálii – Mussolini, v Maďarsku Horthy, v Bulharsku a Rumunsku také byly režimy, které rozhodně nebyly demokratické. Takže Polsko bylo spíše nakloněno k těm, abych tak řekl, hitlerovským ideám, a nebýt toho, že Polsko bylo příštím cílem útoku Hitlerav jeho výbojném plánu rozšiřování Německa na světovládu – „Drang nach Osten“, tak by si možná i docela dobře rozuměli, v tom duchu antisemitismu, a jiných dalších smýšleních. Přesto jsme utíkali do Polska, protože jsme cítili,
že Polsko bude dalším objektem útoku Hitlera. Před válkou byly samozřejmě cesty a způsoby přechodu různé. Někteří utíkali normálně, s převaděčem přes Beskydy, jiní dokonce vlakem, zahrabáni do uhlí, byly případy, že někteří uprchlíci sfárali do šachet na Ostravsku a spojovacími chodbami se dostali do Polska. Zkrátka, utíkalo se různým způsobem.

Já sám jsem šel ještě s jedním kamarádem. Utíkali jsme za pomoci přítele ze studií, technika ze Slezské Ostravy. První noc jsme přecházeli, bylo deštivo a sychravo. Vpředu šla sestra toho kamaráda ještě se svým přítelem, my se za nimi plížili oraništěm. Najednou jsme slyšeli „Halt!“ , rozsvítily se baterky a tak,... okamžitě jsme zalehli. Hlídka narazila na ty vpředu, museli jsme počkat. Když jsme ale viděli, že neprojdeme, tak ten kamarád ze studií, co nás chtěl převést, říká: „Musíme zpátky!“ Snažili jsme se tedy dostat zpátky, ovšem dělali jsme trošičku hluk, takže hned znovu: „Halt!“ , reflektory a začali po nás střílet. Museli jsme se někde ukrýt. Pomohl nám můj přítel Bedra Tomášů, ukryl nás u něj doma. Podařilo se nám přejít na druhý den, za pomoci jeho matky. Vzala naše tlumoky do takového džberu a šla do malého údolí, kde protékal malý potůček. Ten byl hranicí mezi Polskem a mezi Protektorátem. Tam to vyklopila a dělala, že máchá prádlo. My jsme se připlížili obilím, vyskočili, popadli jsme tlumoky a utekli na druhou stranu...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více