Případ Sponeck

Autor: Anonymous 🕔︎︎ 👁︎ 17.464
V mém předchozím článku jsme se zabývali situací na Krymu koncem roku 1941. Podívejme se podrobněji na rozhodnutí generála Sponecka a na to jaké důsledky toto rozhodnutí mělo.

Již 26. prosince překonávají sovětské jednotky 51. armády Kerčskou úžinu a vyloďují se v síle dvou divizí po obou stranách města Kerč. Hlavní velitelství XXXXII. armádního sboru (generál hrabě von Sponeck), odkázané pouze na 46. pěší divizi žádá o svolení k opuštění Kerčského poloostrova v naději, že vybuduje novou obranou linii v Parpačské úžině. S tím ale velení 11. armády (generál von Manstein) zásadně nesouhlasí, neboť by tím nepřítel otevřel druhou frontu, což by byla mimořádně nebezpečená situace pro celou 11. armádu. Zejména proto, že většina jednotek je vázána u Sevastopolu. Velení armády proto zakazuje ústup a nařizuje, aby byl protivník zatlačen zpět do moře. 46. pěší divizi se skutečně do 28. prosince podařilo zneškodnit vyloděné síly až na malé izolované jednotky. Hrabě Sponeck přesto znovu žádá o svolení opustit poloostrov Kerč, což není opět povoleno.

Hned následující den však přistávají silné invazní síly i u Feodosije. Hrozí tak, že 46. pěší divize bude odříznuta na Kerčském poloostrově a zároveň bude ohrožen celý týl 11. armády bojující u Sevastopolu. Manstein i jeho Ia (plukovník Busse) dlouho přemýšlejí zda zastavit útok na Sevastopol, o což nepříteli samozřejmě jde, nebo jít až na hranici maximálního rizika a v útoku pokračovat. Cílem je dobýt alespoň zátoku Severnaja a tím odříznout město i z moře. Nakonec se rozhodují riskovat a ze severu pokračuje útok na město. Z východu je útok zastaven a 170. pd. je ihned stažena z fronty a přesunuta k Feodosiji.
 


Tím začíná závod s časem. Zanedlouho však přichází radiogram od generála Sponecka. "Velení vyklízí poloostrov Kerč. 46. pěší divize se vydala na pochod ve směru parpačská šíje." Manstein není schopen slova, neboť již několikrát zakázal stažení divize z poloostrova. Nyní jednal velitel XXXXII. sboru svévolně proti tomuto rozkazu. První případ neposlušnosti velitele na východní frontě je na světě. Generálporučík Hans hrabě von Sponeck (ročník 1888) pocházel z düsseldorfské důstojnické rodiny. Bývalý císařský gardový důstojník byl statečný muž a vynikající velitel. Jako velitel slavné 22. výsadkové divize, která v roce 1940 smělým přepadem dobyla "pevnost Holandsko", si za západního tažení polního tažení vysloužil Rytířský kříž.
Exemplární význam tohoto případu spočívá v tom, že hrabě Sponeck byl prvním velícím generálem východní fronty, který byl útokem dvou sovětských armád (51. armáda generála Lvova a 44. armáda generála Pervušina) proti jedné jediné divizi postaven před alternativu buď čelit nepříteli a být zničen, nebo ustoupit, a který zvolil druhou možnost. Neodpověděl na sovětské ohrožení podle hitlerovských principů velení, ale zůstal věrný pruské výchově generálního - situaci precizně a chladně posoudit, elasticky reagovat a nenechat se zabít.

Jaké úvahy vedli hraběte k neuposlechnutí rozkazu? Od něj sice nemáme žádné pozůstalé písemnosti, ale jeho Ia major Einbeck a náčelník štábu 617. ženijního pluku podplukovník von Ahlfen popisují uvažování vedení. Podle nich se věci měly takto: 46. pěší divize generálporučíka Himera rozdrtila 28. prosince po soustředění všech rezerv sovětská předmostí severně od Kerče. Sověti, především Kavkazané, dokázali nepředstavitelné. Při 20 stupních mrazu se brodili až po krk ve vodě těsně u strmého břehu a pevně se tam drželi. Bez zásobování se bránili dva dny. Zranění se postupně měnili v kusy ledu - zmrzli. Invazní síly jižně od Kerče se podařilo zablokovat.

V tom okamžiku zaútočily sovětské válečné lodě 100 kilometrů v týlu Kerče - u Feodosije. 147. oddíl vojskového pobřežního dělostřelectva, který měl bránit Feodosiji dorazil na místo se čtyřmi kanony ráže 105mm a štábem. Sovětské lodě osvítily palebná postavení děl světlomety a rozstřílely je svými těžkými děly. Potom se Rusové vylodili. Pro boj pěchoty byla k dispozici pouze ženijní četa, velení jednoho útočného člunu a protitanková četa se dvěma 37mm kanony. Naštěstí se ve Feodosiji na noc ubytoval 46. ženijní prapor, který byl na přesunu do Kerče. Hrabě Sponeck pověřil podplukovníka von Ahlena obranou proti sovětskému vylodění.

Podplukovnik vrhl do boje vše, co dokázal sehnat - účetní, opravářské čety, personál skladů a polní pošty, jednu silniční stavební rotu a rotu spojovacího důstojníka. S tímto smíšeným houfem zaujal první zajišťovací linii před městem. V 7:30 dostal hrabě Sponeck tuto zprávu: "Sověti se vyloďují severovýchodně od Feodosije na otevřeném pobřeží. Na břeh přešla celá divize." O několik minut později bylo telefonní spojení mezi Feodosijí a armádou přerušeno. Hrabě Sponeck se ještě stačil dozvědět, že Manstein vyslal k Feodosiji 170. peší divizi od Sevastopolu a dvě rumunské brigády z pohoří Jaila.
Generál hrabě Sponeck se ptal sám sebe. Dokáží síly 46. pěší divize zahnat do moře nepřítele vyloděného u Kerče a současně ubránit šíji u Parpače proti nově vyloděným jednotkám? Jeho odpověď zněla: Ne! Major Einbeck píše: "Velení na sebe mohlo opět strhnout aktivitu jen tím, že by neprodleně přeneslo těžiště do prostoru Feodosije. Zde bylo také možné odvrátit nebezpečí hrozící 11. armádě úderem ve směru Džankoj nebo Simferopol. Toto rozhodnutí zároveň znamenalo vzdát se Kerčského poloostrova až po postavení u Parpače."

Hrabě Sponeck si myslel, že vzhledem k odpovědnosti za svých 10 000 vojáků nesmí čekat už ani hodinu. Považoval se za oprávněného jednat z pozice lepší znalosti místní situace proti rozkazu svého nadřízeného. Věděl, že riskuje hlavu, ale cítil mravní povinnost vojenského velitele postavit smysluplný rozkaz nad formální. V 8:29 proto informoval armádu a nechal demontovat radiostanici. Za mrazu, který dosahoval 30 stupňů, a v mrazivé sněhové bouři se prapory 46. pěší divize, protiletadlové dělostřelectvo, ženijní a dělostřelecké jednotky vydaly na cestu. Byla dlouhá 120 kilometrů. Odpočinek byl organizován jen tu a tam, když se vydávala horká káva. Muži pochodovali čtyřicet šest hodin. Mnohým při pochodu omrzly prsty na rukou, nohou a nosy. Většina koní neměla zimní přikrývky a byla vyhladovělá. Děla zůstávala stát na zledovatělých cestách.

V poledne 31. prosince dorazily první prapory 46. pd na parpačskou šíji. Před nimi již ale leželi a čelní jednotky 63. střelecké divize a drží Vladislavovku. Byl snad celý ústupový manévr divize k ničemu? "Zaútočit. Prorazit. Dobýt Vladislavovku!" zní rozkaz generála Himera. Sedm kilometrů se vyčerpané pluky probíjejí vpřed. Pak zůstanou ležet. Muži prostě padnou na zem. Pod ochranou noci se nakonec protáhnou vpravo kolem ruských jednotek, přes ještě neobsazenou část šíje a zaujmou tenkou zajišťovací linii. Rusové zaútočí již příští poledne, ale bez úspěchu. Když se přiblíží ruské tanky, zachrání situaci poslední tři samohybná děla. Šestnáct sovětských tanků T-26 zůstane na bitevním poli. Rusové jsou zastaveni.

Z hlediska úspěšnosti byl tedy hrabě Sponeck ospravedlněn. Nebo ne? Manstein ve svých pamětech píše: "Hraběti Sponeckovi bylo nutno bezpodmínečně přiznat, že byl v mimořádně obtížné situaci. Nebylo možno jen tak odmítnout myšlenku, že nyní záleží především na tom, aby byla zachována bojová síla 46. pěší divize urychleným ústupem přes Parpačskou úžinu. Ale nutno zdůraznit, že velení sboru postavilo vrchní velení armády svým hlášením o už nařízeném opuštění před hotovou věc a znemožnilo každý jeho zásah zbouráním své radiostanice. Dále je třeba říci, že kdyby protivník jednal u Feodosije správně, nebyla by divize ve stavu, ve kterém dorazila k Parpačské úžině, pravděpodobně schopná probít se na západ....."

Ať se na "případ Sponeck" díváme jakkoliv, generálovo rozhodnutí neurčily ani nečestné motivy, ani zbabělost. Zproštění velení lze na podkladě zásadních úvah k otázce rozkazu a poslušnosti chápat jako oprávněné. Ironií osudu je, že sám Sponeck chtěl své jednání obhájit před válečným soudem. Ten se sešel ve vůdcově hlavním stanu za předsednictví říššského maršála Göringa, který generálporučíka hraběte von Sponecka degradoval, zbavil všech řádů a vyznamenání a odsoudil k smrti. Sám Hitler asi neměl z vynesení rozsudku dobrý pocit, neboť jej po protestech velitele 11. armády změnil na sedm let v pevnosti. Měřeno podle jeho pozdějších verdiktů to bylo pozoruhodné rozhodnutí, které se prakticky rovnalo osvobození. Ovšem Himmlerova popravčí četa změnila o dva a půl roku později Hitlerovu milost na brutální vraždu. Hrabě von Sponeck byl zastřelen bez příčiny a bez rozsudku.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více