Hrdinové v oblacích

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 29.965

Strategické bombardování německého průmyslu bylo na konci roku 1943 a začátku roku 1944 v plné síle. Jediné, co letouny britské RAF a americké 8. letecké armády USA drželo na zemi, bylo velmi nepříznivé počasí. Přesto velitel amerických vzdušných sil v Evropě LtGen Carl „Toey" Spaz plánoval velkou akci, která měla zlomit páteř německé Luftwaffe. Bombardovací kampaň dostala název Argument. Po několika odkladech kvůli počasí nakonec 20. února 1944 zahájilo americké letectvo svůj „velký týden". Před rozbřeskem toho dne se více než tisícovka „velkých bratrů" bombardovacích perutí odpoutala od země a doprovázeni devíti sty amerických i britských stíhačů stoupali těžkou oblačností, bojujíce s námrazou, směrem k leteckým továrnám na východě Německa a v Polsku.

351. bombardovací skupina ze základny v Polebrooku byla přidělena na velice dobře chráněný cíl, leteckou továrnu A.T.G. Maschinenbau GmbH u Lipska nedaleko našich hranic. Měla to být dlouhá mise, těžká zkouška pro všechny, tak jako pro 2Lt Waltera E. Truempera, navigátora, a Sgt. Archieho Mathiese, dolního střelce, kteří letěli na svoji teprve druhou misi.

Reklama

Nedaleko cíle napadla letouny 351. skupiny skupina německých stíhaček Fw-190 v černé kamufláži, protože se jednalo o noční stíhače, a započal se boj na život a na smrt. Letoun B-17G 42-31763 „Ten Horsepower", ve kterém Truemper s Mathiesem letěli, dostal zásah 20 mm kanónu přímo do kokpitu. Sprška střel na místě zabila druhého pilota, velitel stroje byl těžce zraněn a upadl do bezvědomí. Nikým neřízený letoun se řítil k zemi, bombometčíkovi se podařilo vyskočit, zatímco se zbytek posádky snažil uvolnit místo pilota, aby se za knipl mohl posadit Truemper, ačkoliv neměl s řízením žádné zkušenosti. Kokpit byl navíc poničen zásahem a mnoho přístrojů nefungovalo. I přes to všechno se Truempovi podařilo vyrovnat stroj a nabrat kurz směrem k britským ostrovům - do bezpečí. S poničeným letounem se jim podařilo dostat až nad domovskou základnu, s Mathiesovou pomocí navázali kontakt, sdělili jí stav letounu i posádky. Velicí důstojník skupiny Col. Eugene Romig posoudil stav stroje a odmítl možnost, že by se s ním dalo přistát, posádka tedy dostala příkaz opustit letoun. Zraněného pilota měli také shodit na padáku. Truemper ale odmítl, že s pilotem nelze hýbat a že musí s letounem přistát, a spolu s Mathiesem odmítl zraněného pilota opustit. Operační důstojník Col. Robert W. Burns tedy vzlétl, aby si prohlédl poškození stroje, a pak chtěl navést poničený letoun na přistání. Nezkušená posádka však nemohla udržet potřebnou rychlost a manévr se nezdařil, vystoupali tedy zpět na vyšší letovou hladinu a rozhodli se pro přistání bez podvozku na pole nedaleko letištní plochy. 45 minut poté, co se objevili nad Polebrookem, se snesli nad pole, vypnuli motory a se skřípotem posadili stroj na zem. Zdálo se, že mají vyhráno, ale jak se stroj smýkal po poli, narazil na překážku a vybuchl. Mathiews i Truemper zahynuli, pilot zemřel krátce po vyproštění z vraku letadla. Za tento neuvěřitelně statečný čin, když odmítli opustit zraněného kamaráda, zachránili zbytek posádky a téměř se jim podařilo zachránit pilotovi i sobě život, bylo oběma mužům posmrtně uděleno nejvyšší vyznamenání USA, kongresová Medaile cti.

Zatímco Truemper a Mathiews ztratili své životy, štěstěna se přiklonila k třetímu muži za kniplem poškozené B-17. Letoun řízený 1st Lt. Williamem Lawleym z 305. bombardovací skupiny a další v jeho formaci byly napadeny 20 stíhačkami Bf-109 a Lawleyho stroj byl těžce zasažen. Druhý pilot byl mrtev a dalších 7 mužů posádky včetně Lawleyho bylo zraněno. Lawley vydal příkaz „vyskočit, nebo zůstat a bojovat až do konce", ale několik mužů nemohlo pro svůj stav opustit letoun, a tak zůstali všichni. Letoun se podařilo vyrovnat a leteckým umem pilota i uhasit požár motoru. Největším nebezpečím kromě dotírajících stíhačů byla plná pumovnice, poškozená a zablokovaná, takže nešlo bomby odhodit, stroj se dalo jen velice těžko ovládat, a navíc Lawley musel kvůli zranění řídit letoun jen jednou rukou. Nad Rýnem Lawley ztratil vědomí kvůli velké ztrátě krve a námaze, ale letoun se podařilo udržet ve vzduchu, a když za pomoci bombometčíka znovu nabyl vědomí, vedl letoun metr po metru směrem k britskému pobřeží a domovské základně v Chevestonu. Když přeletěli britské pobřeží, začal jeden ze zbylých motorů vynechávat, jak mu docházelo palivo, a další motor se vznítil, plameny se nedaly uhasit. Nezbylo tedy nic jiného než rychle přistát. Lawley si vybral malou základnu stíhacích letounů a podařilo se mu s letounem navzdory svému zranění a plné pumovnici nouzově přistát. Všichni přežili. Za tento hrdinský čin mu byla udělena Medaile cti, třetí v jediném dni pro posádky 8. leteckou armádu USA. Za celou válku obdrželo toto vyznamenání 464 mužů, z nich jen 37 letců.

A že jsem zde nepsal jen o cizích jménech a příbězích neznámých osob, zde jsou tváře oněch tří hrdinů.


Archibald Mathies


Mathiesova matka přebírá Medaili cti

Reklama


Walter Truemper


William Robert Lawley, Jr. Tehdy


A po válce


Takto vypadal Lawleyho stroj po nouzovém přistání

Zdroj:
B-17 Flying Fortress Units of the Eighth Air Force (part 1), Osprey publishing

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více