Maršál Žukov

Autor: Radek Seiner / vorel 🕔︎︎ 👁︎ 63.909

Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 1. prosince 1896 v rolnické rodině ve vesnici Strelkovka ležící v oblasti Kaluga. V patnácti letech se šel učit do Moskvy kožešníkem a roku 1915 byl povolán do armády, kde byl přidělen k jezdeckému pluku jako vojín. V průběhu první světové války byl dvakrát vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen až do hodnosti četaře, to vše za svoji udatnost v boji. Po Říjnové revoluci bojoval v řadách Rudé armády a v březnu 1921 vstoupil do komunistické strany. Zde se jeho prostý původ ukázal jako velmi výhodný. Poté, co se vyléčil z tyfu, bojoval v občanské válce (1917 - 1921), v níž získal Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků.

Reklama

Jeho kariéra v armádě byla velmi úspěšná - roku 1923 se stal velitelem pluku a již roku 1930 velel brigádě. Byl znám jako horlivý zastánce nového mobilního vedení války a u nadřízených byl velmi oblíben pro své detailní plánování operací, tvrdou disciplínu a přísnost. Ve třicátých letech unikl vlně Stalinových čistek v armádě díky tomu, že sloužil na Dálném východě. Zde velel První sovětsko-mongolské armádní skupině. Ta pod jeho velením bojovala proti japonské kwantungské armádě na hranicích mezi Mongolskem a Japonci kontrolovaným státečkem Mandžukuo v nevyhlášené válce, která probíhala v letech 1938- 1939.

To, co začalo jako běžná šarvátka na hranicích - Japonci zkoušeli odhodlanost Sovětů bránit tento prostor - rychle vyústilo v opravdovou válku. Japonci zaútočili s 80 000 muži, 180 tanky a 450 letouny. Tento útok vyústil do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu. Zde Žukov požadoval posily a poté 15. srpna 1939 vydal rozkaz, který vypadal jako obvyklý frontální útok. Žukov nicméně stáhl zpět při útoku dvě tankové brigády, odvážným a naprosto úspěšným manévrem, a rozkázal jim zaútočit okolo obou boků probíhající bitvy. Podporovány motorizovaným dělostřelectvem a pěchotou, dvě mobilní bojové skupiny obklíčily 6. japonskou armádu a obsadily její zranitelné zázemí. Během několika dnů byli Japonci poraženi. Za velení v této operaci získal Žukov vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.

Mimo Sovětský svaz zůstal Žukov nicméně málo známý, dokud nezačala druhá světová válka v Evropě. Žukovovo průkopnické využití mobilních sil zůstalo bez povšimnutí Západem, a proto německý Blitzkrieg, který aplikoval stejnou filozofii použití tanků jako Žukov, přišel o dvanáct měsíců později jako obrovské překvapení.

Po povýšení na generála roku 1940 byl Žukov krátce velitelem STAVKY, než byl kvůli nesouhlasu se Stalinem v červnu nahrazen maršálem Borisem Šapošnikovem (jehož v listopadu nahradil Alexandr Vasilevsky). V říjnu 1941 Žukov nahradil Semjona Timošenka ve velení střední fronty a řídil obranu Moskvy. Řídil také přesun oddílů z Dálného východu, kde byly umístěny dvě třetiny sovětských pozemních sil v čase Hitlerova útoku. Tento velký logistický počin je některými historiky považován za Žukovův největší úspěch. Mnoho analytiků si myslí, že by Moskva bez velení Žukova pravděpodobně padla. Roku 1942 byl Žukov povýšen na zástupce náčelníka generálního štábu a odeslán na jihozápadní frontu, aby zachránil Stalingrad, kde pak velel při zničení německé šesté armády roku 1943 za cenu zhruba jednoho milionu vojáků.

V lednu 1943 Žukov zorganizoval proražení německé blokády Leningradu. Mimo jiné dal rovněž vrchní velení generálu Vatutinovi v úspěšné bitvě u Kurska. Následné selhání maršála Vorošilova vyzdvihlo Žukova na velitelskou pozici při ukončování obležení Leningradu v polovině roku 1944. Žukov vedl sovětskou ofenzivu v roce 1944 a závěrečný útok na Německo, kde v dubnu 1945 obsadil Berlín. Dne 8. května 1945 přijal spolu s maršálem Koněvem německou kapitulaci. Poté se stal prvním velitelem sovětské okupační zóny v Německu. Nicméně v roce 1947 byl sesazen a získal post pouhého velitele Oděského vojenského okruhu.

Po Stalinově smrti zastával Žukov funkci náměstka ministra obrany (1953) a poté ministra obrany (1955). Podporoval Nikitu Chruščova a v červnu roku 1957 se stal jako první profesionální voják členem ústředního výboru. Avšak o čtyři měsíce později byl zbaven svého ministerského postu a z ústředního výboru byl Chruščovem vyloučen. Bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. Až po smrti Chruščova roku 1964 se mohl znovu nakrátko objevit na veřejné scéně. Přesto se na něho ohledně vystupování na veřejnosti vztahovaly mnohé zákazy. Poté se věnoval psaní článků pro různé časopisy a noviny, pro něž čerpal ve svých bojových zkušenostech z doby druhé světové války. Zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami.

Zdroj
www.wikipedia.com

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více