Humor a satira ve válečné próze

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 25.202

Úvod

Proč jsem si vybral jako téma práce zrovna humor ve válečné próze? Již od dětství mne  zajímala historie válek, zvláště pak 2. světové. Zprvu jsem se na ni díval jen z hlediska literatury faktu, později mne zaujaly i zbeletrizované pohledy, které mohou být velmi různorodé. V anglosaské literatuře např. reportážně podané knihy Cornelia Ryana, které mistrovsky skloubily literaturu faktu s beletrií, humorný pohled Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku či bezprostřední vzpomínky Chrise Ryana; téměř komorní drama Ostrov Fulakona Christophera Lamberta, dobrodružný a napínavý Tucet špinavců E. M. Nathansona, Churchillova faktograficky cenná 2. světová válka, Clavellovo ponuré drama Král krysa atd. Specifikem je pak humor ve válečné próze, přičemž Patrick Ryan, Spike Milligan a Joseph Heller se stali nejen v tomto směru skutečně pojmy. Dvojici Heller – Milligan jsem si vybral pro jejich různorodost, která se projevuje i v jejich pohledu na válku: Heller je (byl) Američan a sloužil u elitní armádní složky – letectva, Milligan je Angličan (původem Ir)    a dělostřelec; Hellerovi vzpomínky posloužily jako podklad pro knihu, Milligan píše přímo autobiografi. V práci se pokouším ukázat, jakými formami se humor a satira promítají do této oblasti literatury, jakých používají autoři prostředků a snažím se i najít souvislost reálných skutečností (podnětů) s literárním výsledkem. V neposlední řadě bych chtěl upozornit na samotného Spikea Milligana, který je u nás z nepochopitelných důvodů téměř neznámým autorem.

Při tvorbě diplomové práce jsem použil především knihy Hlava XXII a Jak jsem přispěl k Hitlerovu pádu a Já proti Rommelovi. V případě Hlavy XXII se jedná o knihu z vydavatelství BB Art z roku 1999, která se liší od do té doby u nás vyšlých vydání tím, že obsahuje „Ztracenou kapitolu z Hlavy XXII, ve které náš hrdina zjišťuje, že nejlepší tělocvik je žádný tělocvik“. Milliganovy dva díly válečných vzpomínek Jak jsem přispěl k Hitlerovu pádu a Já proti Rommelovi vyšly společně v jednom svazku v nakladatelství Naše vojsko v roce 1994. Zajímavostí je, že díly nejsou řazeny za sebou, tzn. chcete-li si přečíst druhý díl, nemusíte pracně listovat, stačí jen knihu obrátit. Tato kniha je kromě třetího dílu (taktéž Naše vojsko) asi jediným dílem Spike Milligana v češtině vytisknuté. Dále jsem použil Hellerovu knihu vzpomínek Tehdy a teď (BB Art 1998), která sice u kritiky z hlediska literárního zcela propadla, mně však byla vydatným zdrojem informací. Zatímco Hellerovi byla v českém tisku věnována řada článků (především z pera Michaela Žantovského), o Milliganově knize se mi podařilo najít jen jedinou recenzi, jejíž autor však asi vůbec nevěděl, kdo to Milligan je, podle čehož také jeho výtvor vypadá (jak by asi hodnotil Hellerovu Hlavu XXII v roce 1961?). Tuzemská média i vydavatelství (samozřejmě kromě NV) pak naprosto ignorují existenci Spikea Milligana, jednoho z nejpopulárnějších britských autorů a komiků, jehož dílo (alespoň z hlediska rozsahu) je skutečně obdivuhodné. Neocenitelné informace jsem tak našel na internetových stránkách, kde byla i řada článků o Hellerovi a jeho Hlavě XXII.

Reklama

Co je to vlastně humor ? Z pohledu Vladimíra Boreckého se jedná o historicky nejmladší komickou konfiguraci. Původně anglické slovo vychází z latinského výrazu, který označoval mj. humorální šťávy v lidském těle, respektive temperamenty hippokratovské medicíny. V 16. století pak v Anglii dochází k sémantickému posunu významu a slovo se užívá ve smyslu vrtoch, rozmar, nálada či až vyšinutost.[1] Naproti tomu „literární historik a teoretik L. Cazamian pojímá humor jako rodový pojem nadřazený komice a rozlišuje druhy humoru podle forem úsudku, o který se opírají. Jedná se o humor komický, afektivní, morální a filosofický.[2) Na závěr kapitoly věnované humoru pak Borecký konstatuje: „Pro náš přístup k humoru je důležité poznání Maxe Eastmana, který spojuje humor s pozitivním emocionálním vyladěním, ale zejména jeho rozlišovací kritérium, které vylučuje z humoru výsměch, tedy ironii.[3]

Na první pohled jsou pojmy humor a válka neslučitelné. Ovšem jen na první pohled, neboť každá válka vyvolá řadu absurdních situací, kterým se i zúčastněný musí zasmát – buď jako přímá a nechtěná reakce na danou situaci, či jako způsob odreagování se. A právě literatura pak dotyčnému umožní podívat se i dalším lidem – čtenářům na problém z jiného úhlu pohledu, než na jaký jsme zvyklí. Vždyť nakonec existuje i tzv. černý humor, který v sobě slučuje prvky tragiky a komiky.

Chceme-li najít kořeny humoru a satiry ve válečné próze, nemůžeme přehlédnout Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, které se staly v tomto směru průkopníkem, a to nadmíru úspěšným. Co však vězí za tímto úspěchem? Našli bychom celou řadu příčin (Haškovo vypravěčské umění, typický styl projevu, Švejkovy postoje atd.), jedna z nich je však markantní – děj se odehrává ve vojenském prostředí a navíc v období války, která přináší celou řadu nečekaných okamžiků a absurdit. Obraz války je totiž vhodným prostředkem pro zarámování jakéhokoli příběhu – vzpomeňme třeba na americký velkofilm Pearl Harbor, který již svým názvem evokuje známou událost z druhé světové války. Producenti tak mají zaručenou návštěvnost diváků jak ze strany milovníků milostných příběhů, tak i lidí zajímajících se o válku či letectví. Podobně důležitý je vhodný okamžik ke zveřejnění díla, tedy například v době, kdy přichází vlna zájmu  o určitou tematiku jak ze strany čtenářské, tak i spisovatelské. Hašek se svým románem do tohoto období nepochybně trefil, takže část úspěchu byla zaručena. Stejným způsobem uvažoval i Joseph Heller, když přemýšlel o napsání románu z válečných let s autobiografickými prvky. Kromě zmíněného Švejka v české literatuře mnoho humoru spojeného s válkou nenajdeme. Snad jen Švandrlíkovy Černé barony a Škvoreckého tankový prapor. Zde se však jedná o spojení s armádou (nikoli s válkou, ve které jde o život) a zdrojem komična a humorných či tragikomických situací je konfrontace  obyčejných vojáků se socialismem představovaným právě armádou v období stalinské diktatury. Přesto (anebo právě proto) se obě díla stala velmi populárními a taktéž byla zfilmována.

Hellerova Hlava XXII se stala časem legendou, většinou však nebývá označována jako humoristický román. Naproti tomu Milliganova tvorba, která není u nás příliš známa, je považována za literaturu zábavnou, jejíž hlavní úlohou není kritizovat (ale spíše zesměšňovat) válku. Obě díla (považujme obě Milliganovy knihy za jedno dílo, neboť spolu úzce souvisejí) mají na druhé straně společný nejen humorný pohled na válku (ať je v jakékoli podobě), ale i četné prvky autobiografie (v Milliganově případě se jedná přímo o autobiografii).


[1] Borecký, V. Teorie komiky. Praha: nakladatelství Hynek, 2000. S. 35 – 36.

Reklama

[2] Tamtéž, s. 39.

[3] Tamtéž, s. 39 – 40.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více