Lun

Autor: Martin Smíšek 🕔︎︎ 👁︎ 43.599


Aeronautics.ru

Po skončení druhé světové války se praktickým využitím přízemního efektu začaly v Sovětském svazu zabývat dvě konstrukční kanceláře. První z nich byla přidružena k OKB Berjeva a řídil ji konstruktér italského původu R. L. Bartini. Pod jeho vedením zde v první polovině sedmdesátých let vznikl stroj schopný kolmého vzletu a přistání VVA-14 (číslo 14 v názvu znamená, že letoun byl vybaven čtrnácti motory). Kvůli neustávajícím potížím s dvanácti speciálními zdvihovými motory RD 36-35PR se začalo uvažovat o využití vlastností přízemního efektu při vzletu letounu. VVA-14 byl podle nových plánů náležitě upraven, jeho vývoj však nakonec nebyl dokončen a letoun zůstal pouze ve stádiu prototypu.

Reklama

Druhou konstrukční kanceláří byla CKB SPK pod vedením hlavního konstruktéra Rostislava Jevgeněviče Alexejeva. První pokusný ekranoplán zkonstruovaný v jeho kanceláři vznikl v roce 1957. O tři roky později spatřil světlo světa typ SM-1 (SM = Samochodnaja model) schopný vyvinout rychlost až 200km/h, jeho délka činila 20 m a hmotnost 28 300 kg. Do roku 1972 bylo postaveno dalších pět menších pokusných strojů označených SM-2 až SM-6. V první polovině šedesátých let se Alexejev zaměřil na konstrukci velkých ekránoplánů, na nichž se výhody jejich konstrukce měly projevit nejmarkantněji. Stavba velkého ekranoplánu KM, jehož šéfkonstruktérem byl V. Kirillovič, skončila v roce 1966. Jeho zkoušky nejprve probíhaly na řece Volze, posléze se přesunuly do Kaspického moře, kde se stroj stal předmětem zájmu špionážních družic USA. Američtí analytici typ KM posléze pojmenovali „Kaspické monstrum.“ Ekranoplán KM byl dlouhý 92,4 metru, jeho hmotnost činila 540 tun a během testů dosáhl rychlosti 500 km/h.

V roce 1970 obdržela CKB SPK Alexejeva zakázku na vývoj těžkého raketonosného ekranoplánu. Nový stroj měl být schopen dosáhnout rychlosti 500 km/h a jeho primární výzbroj měla sestávat s protilodních řízených střel. Hlavním konstruktérem byl jmenován V. V. Sokolov, pod jehož vedením vzniklo velké množství studií nového stroje. Koncepce budoucího ekranoplánu označeného Lun byla převzata z typu KM. Vývoj ekranoplánu se protáhl na deset let, protože konstruktéři museli řešit celou řadu problémů, s kterými se doposud nesetkali. Technická dokumentace prototypu byla bez požehnání odpovědných institucí vyhotovena v roce 1980. Od roku 1983 do poloviny roku 1986 probíhala ve výrobním závodě Volha stavba prvního prototypu. Prototyp Lunu byl prvně spuštěn na hladinu Volhy  16. července 1986, poté následoval jeho přesun do Kaspijsku, kde byl dovybaven dalšími systémy. V rozmezí května 1987 a července 1989 se uskutečnily jeho tovární zkoušky. Státní zkoušky Lun podstoupil v prosinci 1989.

Výzbroj Lunu sestává ze šesti protilodních střel s plochou dráhou letu 3M80 Moskit (v kódu NATO SS-N-22 Sunburn), jejichž odpalovací zařízení se nachází na hřbetě trupu. Obranu před vzdušnými cíli zajišťuje střelecká věž PI-23 s dvouhlavňovým kanonem GŠ-23. Na přídi trupu se nalézá radiolokátor speciálně konstruovaný pro tento typ. Pohon ekranoplánu zajišťuje osm proudových motorů NK-87 umístěných za kabinou. Ty se při startu otočí, aby proud výtokových plynů směřoval pod křídlo. Nosná plocha je vybavena čtyřmi páry vztlakových klapek. Na vrcholu kýlové plochy se nachází šípová vodorovná ocasní plocha, pod jejímž kořenem je umístěno pouzdro se senzory.

Původní plány z osmdesátých let předpokládaly stavbu čtyřiceti ekranoplánů Lun a Orljonok. Tyto plány však byly s nástupem nového velitele námořnictva a ministra obrany radikálně přehodnoceny. S pádem Sovětského svazu byl projekt Lun nakonec zastaven. V letech 1990 a 1992 podstoupil jediný dokončený Lun zkušební nasazení v Kaspickém moři u 11. letecké skupiny podřízené Černomořské flotě, kde doplnil ekranoplány Orljonok. Letecká skupina byla v roce 1998 reorganizována na leteckou základnu (uchování ekranoplánu), která se stará o zakonzervovaný ekranoplán Lun, stroje Orljonok byly mezitím vyřazeny. Ještě před zastavením projektu Lun byl do roku 1992 ze tří čtvrtin dokončen druhý exemplář tohoto ekranoplánu. V roce 1992 byl celý projekt přehodnocen a přejmenován na Spasitel. Jedná se civilní verzi Lunu, jež má plnit záchranářské práce, pomáhat při živelných katastrofách a provádět hlídkové a transportní lety. Trup Spasitele dokáže pojmout až 500 pasažérů nebo může být např. vybaven kompletně vybaveným operačním sálem. Druhý exemplář Lunu byl proto „demilitarizován“ a začal se vybavovat potřebnými systémy verze Spasitel; kvůli nedostatku financí ale zatím nebyl dokončen.

Technicko-taktická data

 Délka  73,8 m
 Rozpětí křídla  44 m
 Výška  19,2 m
 Hmotnost  380 t
 Maximální rychlost  550 km/h
 Dolet  3 000 km

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více